Den, kdy jsem ztratila svobodu ✔️

Přání

Chvíli jsem se ještě potulovala po vile. Našla jsem dokonce kuchyňku. Nebylo tam žádný hotový jídlo a tak jsem si vzala aspoň nějaké ovoce. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem byla pryč ale už bylo na čase se vrátit, pokud jsem chtěla uposlechnout Kurovo rozkaz.

Vrátila jsem se zpátky do patra a před dveřmi se zastavila. Na moment jsem zaváhala, ale nakonec jsem pomalu a neochotně vstoupila do jeho místnosti. Měla jsem toho teď tolik na mysli. Stále byl na posteli a pracoval. Usmál se, když mě uviděl.

„Vítej zpátky opozdilče," přivítal mě.

„Jdu pozdě?" zeptala jsem se, zatímco jsem mířila k posteli. Nepřišlo mi, že bych se potulovala tak dlouho.

„Ano, přesně o 2 minuty... že ty jsi to udělala schválně?" zeptal se.

„Tak to abys mě potrestal," škádlila jsem ho a sedla si vedle něho. Šibalsky se usmál.

„Nastav mi ruku Keiro. Potrestám tě."

Tak to mě zajímalo, co si vymyslel za trest. Nastavila jsem ruku. Neodporovala jsem už jen ze zvědavosti. Kolem zápěstí mi cvakly pouta. Druhou část přichytil na svou ruku.

„Teď už neutečeš," vychvaloval si.

„Víš že nemám hodinky a nemohla jsem ten čas efektivně hlídat, že ano?" zeptala jsem se pro jistotu.

„Tak to abys příště přišla raději daleko dřív."

Na to jsem mu už neměla co říct. Spoutanou rukou chytl tu mou. Propletl naše prsty a sevřel ji. Přišlo mi to zvláštní. Nečekala bych, že takové věci by chtěl dělat majitel se svým otrokem.

„Teď nebudeš moct pracovat," zasmála jsem se mu potichu.

„Poradím si," řekl s úsměvem a pokračoval v práci pouze jednou rukou. Zdál se být tak spokojený.

Stále jsem přemýšlela, co mu dát k narozeninám. Trochu mě to trápilo. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Všechno v pořádku?" zeptal se mě. Já přikývla.

„Já jen, že tohle jsi nikdy dřív neudělala. Nemáš horečku nebo něco?" řekl a sáhl mi provokativně na čelo, aby předstíral měření teploty.

„Vadí ti to?" zeptala jsem se ho polohlasem.

„Ne, právě naopak. A proto mě to zaráží. Jsi pověstná tím, že děláš přesnej opak toho, co bych rád," řekl mi.

„Tak aby sis to nezakřikl," poškádlila jsem ho.

„Už mlčím," řekl rychle.

Měla jsem teď dobrý výhled na jeho notebook. Všimla jsem si, že byl na svém bankovním účtě. Proboha, já ani nedokázala napočítat, v kolika místném čísle byl jeho zůstatek. Zrovna posílal pryč peníze, v miliónech! Dělalo se mi z toho zle. Zvlášť, když jsem moc dobře věděla, že na mém bankovním účtě byla jen čtyřmístná částka. Pro něho těch 50 milionů, co dal za mě, vůbec nic neznamenalo. Odvrátila jsem z notebooku pohled.

Netrvalo moc dlouho a Kuro byl s prací hotový. Zaklapl notebook a odhodil ho kousek od nás. Znervózněla jsem. Možná už by bylo na čase mu popřát. Chytl mě za bradu a pozvedl mou hlavu z jeho ramene. Chvíli mi koukal hluboko do očí. Pak přitiskl rty k těm mým. Příjemně mě překvapily všechny ty emoce, které to ve mně náhle vyvolalo. Nechtěla jsem aby se to hned zvrtlo v něco víc a jak udělal v polibku pauzu, s trochou přemlouvání sebe samotné jsem ho zastavila.

„Kuro."

„Hmm?" zamručel a stále zblízka hladově hypnotizoval mé rty.

„...Všechno nejlepší k narozeninám," popřála jsem mu polohlasem. Zarazil se a konečně se obličejem trochu oddálil.

„Jak ses to dozvěděla?" nechápal.

„Potkala jsem tvého bratra."

Podezíravě si mě prohlížel.

„Nesahal na tebe?" zeptal se.

„Myslíš, že by měl ještě ruce, kdyby jo?" zasmála jsem se.

On si konečně uvědomil, že bych něco takového nedovolila. Taky se zasmál. Pak ale zvážněl.

„Keiro... Nechci abys ke mně byla hodná jen proto, že mám narozeniny," vyčítal mi. Myslel tu opřenou hlavu?

„To s tím ale nemá nic společného," protestovala jsem. On mi nevěřil.

„Líbí se mi, když jsi spokojený Kuro. Akorát nejsem ochotná být kvůli tomu submisivní," řekla jsem mu upřímně. Chvíli zpracovával co jsem řekla. Pak se ale usmál.

„Dobře, děkuji za přání Keiro. Vážím si toho," řekl mi.

„Já... chtěla bych ti dát nějaký dárek, akorát tady toho moc nemám a nevím, co by sis přál," řekla jsem mu smutně.

„Tímhle se netrap. Já po tobě žádný dárek nechci," snažil se mě ukonejšit.

„Ale...." nevěděla jsem co říct, ale s něčím takovým jsem se nespokojila.

„Budu k tobě teď upřímný. Keiro, ty víš co bych si přál, ale na něco takového by jsi stejně nepřistoupila, protože kdyby jo, tak by jsi pak neměla důvod se mě na tohle ptát. Navíc já nejsem ochotný tě k něčemu přesvědčovat jen na základě narozenin," řekl mi.

Sakra! Proč musel být tak chytrý.

„Tak máš vymyslet něco, na co bych přistoupila," svedla jsem to na něj. Já už byla bezradná. Povzdychnul si.

„Dobře, mám nápad. Co kdybys mi slíbila, že neutečeš jen na tenhle jediný den?" zeptal se.

„Proč?" nechápala jsem.

„Vzal bych tě ven," řekl mi. Spoutanýma rukama jsme se stále drželi. Kuro nám ruce pozvedl a dal mi na mou pusu. Já byla zmatená. Proč by mě chtěl brát ven?

„Máš chtít něco, co udělá radost tobě a né mně," pokárala jsem ho. Usmál se.

„Přál bych si, abys byla šťastná. Pak by to dělalo radost i mně."

„Dobře, slibuji, že za celý dnešek se nepokusím o útěk."

On si mě ještě chvíli prohlížel nejistý si tím, jestli mi má věřit. Odsunul se ode mě, aby mohl k nočnímu stolku. Vytáhl malý klíček a odemkl pouta. Ruku mi ale nepouštěl. Byl nejistý.

„Jestli si nejsi jistý, tak nikam jít nemusíme."

Chtěla jsem mu s tím dárkem udělat radost a né ho trápit. Pustil mě.

„Věřím ti, Keiro."

Znělo mi to, jako by spíš přesvědčoval sám sebe.