My dva spolu? Nikdy!

Darwin?

Došli jsme ke škole a já na ní koukám jako na nebeská vrata. „Tohle je škola?" kouknu na Dana, usmívá se a kývne. Sklonil jsem se k němu a narovnal mu bundu. „v kolik končíš? Abych si pro tebe pak mohl přijít?" položil jsem mu otázku. „v jednu, ale pokud mě někdo nemůže vyzvednout, čekám ve družině" „Dobře, tak já tady v jednu budu čekat ano?" usmál jsem se na něj, on mi úsměv oplatil, kývl a už si to štrádoval do školy. Já šel kousek za ním, zná to tu lépe než já. Došli jsme do velké chodby. „Tak běž a uč se" pověděl jsem mu a on vyrazil někam pryč. Začalo zvonit. Chytil jsem si uši a ocas stáhl co nejvíce k tělu. Je to jiný zvonek, než na který jsem byl zvyklí, ale časy se mění. Lidé se začali vytrácet a náhle tu nikdo nebyl. Zůstal jsem zde sám a koukal všude okolo. Právě někdo prochází, tak ho stopnu. „Promiňte, hledám ředitelnu, nevíte, kde je?" slušně jsem se zeptal. „jasně, půjdete touhle chodbou a hned do leva. Neminete to, dveře jsou popsané" pověděl a usmál se. Úsměv jsem oplatil „děkuji" jen jsem pověděl a už šel k té ředitelně. Snad mi dá možnost tady studovat, přinejhorším si najdu práci. S mým vzděláním, které mám to bude easy, ale teď když neznám moderní svět by to mohl být problém. Ťukám na dveře od ředitelny. „Vstupte" ozve se a já dveře pomalu otevřu. „Dobrý den, co by, jste potřeboval?" optá se žena v křesle. „Dobrý den, jmenuji se Marek Darwin. Nějakou dobu jsem byl mimo a-" „Darwin?" skočila mi do řeči. To je neslušné. Hodím na ni mírně naštvaný a nechápavý pohled spolu. Pokynula rukou, ať se posadím. „Vy jste otec Daniela Darwina?" „Bratr, otec zemřel." Pověděl jsem ji a sklopil svoje uši. Pravděpodobně si jich do teď nevšimla, jelikož se na ně zadívala. „Daniel je velmi chytrý mladý chlapec, je velmi nadaný, ale poslední dobou se mu známky zhoršili, nevíte o tom něco?" „em... nevím, zrovna dnes ráno jsem přijel, takže jsem moc věcí zjistit nedokázal. Matka mě sem poslala, abych se přihlásil k vám na školu." Řekl jsem hrdě. Byl jsem hrdý na svého malého brášku, i přesto že ho znám jen chvíli, mám ho rád. „Skutečně?" vstala ze židle a začala poletovat po kanceláři. „Kam jsem to jen dala? Tady? Ne to není ono. Jo mám to. Tady to je, když to vyplníte ještě dnes, zítra můžete nastoupit. Mimochodem, kolik vám je?" posadila se a položila ruce na stůl. V jaké době to sakra žiju? Proč ji zajímá můj věk. „Chcete pravé nebo vymyšlené číslo." Nadzvedl jsem jedno obočí, abych dokázal, že to myslím smrtelně vážně. „Chci oboje, bude záležet jen na vás, jestli zde a lidem venku řekneme kolik vám ve skutečnosti je, ale já jako ředitelka to vědět musím." Tohle je ředitelka? Žena? Tahle šílený paní? No potěš koště. „Je mi 152 let. Je mi 19 let" trošku jsem hýbnul s ocasem a schoval si ho pod sebe. „Dobrá tedy, když byste něco nevěděl, co kam napsat, můžete se zde zastavit, nebo mi zavolat, tady je moje telefonní číslo." Převzal jsem papír s žádostí o studium a také papírek s telefonním číslem. „Děkuji" pověděl jsem a vyšel z ředitelny. Vydal jsem se s tejnou cestou kudy jsem přišel, ale skončil jsem úplně někde jinde. Nepamatuji si, že bych šel po schodech. No co, aspoň to tu trochu poznám. Šel jsem po schodech do prvního patra. Vypadalo to tu jinak. Dlouhá prosklená chodba s mnoha dveřmi. Jdu po chodbě a hledím do nějakého okna, kde vidím žáky kolem 18 let sedět. Nemají sjednocené oblečení jako kdysi mi. Každý nosí něco jiného a účesy také. Moc tomu nerozumím. Nezastavuji se, jelikož mě přes okno vidí, proto jdu dál. Procházím kolem druhé třídy. Všechny oči, včetně oči učitele skončili na mě. Zatím jsem neviděl ani jednoho vlkodlaka, ale upíra už jsem jednoho viděl. V té první třídě seděl a díval se znechuceným pohledem. Snad jich tu nebude víc. Ve druhé třídě také jeden seděl. Možná je dali od sebe, aby nebyli spolu. Když upíři jsou ve větším množství pospolu, jsou mnohem agresivnější a silnější, ale to i vlkodlaci. Procházím kolem třetí prosklené třídy. To si ze mě děláte srandu, že jo? Další? To snad už ne. Bůh ví, kolik tady je vůbec tříd a jestliže je v každé upír, tak jsem pěkně v háji. Procházím kolem poslední. I tam nějaký sedí, ale z něho je jiný pocit. Je to jakoby, tě mohl ovládnout, aniž by ses bránil.