My dva spolu? Nikdy!

Únos

Ráno mě probudil zvonek u dveří, ale s Markem to ani nehnulo. Políbil jsem ho na čelo a vydal se otevřít dveře. Otevřel jsem je a uviděl vlkodlaky a pušku, kterou drželi v ruce. Střelili a já upadl do tmy.

Zvonek mě sice probudil, ale vstávat se mi nechtělo. Uslyšel jsem ránu od zbraně a pak ránu od něčeho co spadlo. Nečekal jsem, vstal a běžel za tvůrcem zvuku. „Hej!" zařval jsem a uviděl, jak nějací vlkodlaci mají na zádech Bena, kterého pravděpodobně uspali. „Říkal jsem, že budeš litovat" řekl jeden z nich a já až teď poznal, že je to ten blb, který je přímo pod vůdcem smečky. Než jsem se vzpamatoval, byli pryč. Začal jsem panikařit. Vzal jsem svůj mobil a běžel do upírského doupěte. Spousta z nich se poklonila a zbytek na mě zmateně a naštvaně hleděli. „Marku!" někdo mě okřikl a já si všiml Petra s Patrikem, Josephem a dokonce i Danem. „bratře, kde si byl?" optal se, ale mě zajímalo něco jiného. „Co tu děláš. Copak nevíš, co je tohle za místo?" lehce jsem po něm vyjel. „Vím bratře. Ben mě sem vzal po tom co si zmizel. Tihle upíři se o mě moc hezky starali. Ale to je teď vedlejší. Co se ti stalo? Co to máš s krkem?" „to je taky vedlejší. Upíři!" zařval jsem na celé doupě a do chvíli se tady objevili úplně všichni. Různě syčeli, oči svítili a zuby měli připravené. „Odteď, mě musíte poslouchat!" začali ještě více syčet. Já se narovnal a úplně všechny je zpražil pohledem. Přestali a někdo z nich promluvil „Proč tě máme poslouchat, když si vlkodlak" „jsem na půl vlkodlak a na půl upír" řekl jsem hrdě a nechal svoje oči svítit. „a pokud si přejete zachránit vašeho krále, budete poslouchat jako hodinky" řekl jsem nevrle, a to už se nastoupili do řad jako v armádě. „Bratře, co se stalo?" přiběhli ke mně všichni naši přátelé, včera Dana a já jim vše pověděl. „Dane, zůstaň tady" nakázal jsem mu, nedal jsem mu ani příležitost a ihned jsme vyšli a začali ho hledat. Od té doby, co jsem vešel do upířího doupěte uběhlo pár hodin, jelikož jsme vymýšleli plán, takže už byla tma. Já ho hledal po čuchu, ale potřeboval jsem mít jistotu, že zachráním aspoň jeho.

Benův pach nás zavedl do našeho vlčího doupěte a já stále nemohl uvěřit vlastním očím.

Začal jsem se probouzet. Bylo tu chladno a podle vzduchu i vlhko. Nevím, čím to je, ale mám strašný hlad. Koukám po místnosti, je to jako žalář, jen jsem tu měl malinké okno vysoko u stropu. Zaposlouchal jsem se, kdo to vůbec byl a co po mě chtějí. „Říkáš, že si místo Marka, přivedl do našeho doupěte upíra?!" „byl to on, kdo otevřel dveře a Marek k nám díky tomu přijde sám" „Copak nevíš, já jakožto vůdce smečky nesmím mít nic dočinění s těmi upírskými zabijáky?!" vyjížděl po někom evidentně vůdce smečky. Už jsem se s ním jednou viděl, kdysi když k nám přišli pro Marka, jenže on byl v lese. „Marek musí zemřít. Tehdy na tu výpravu měl jít s jeho otcem, proč nešel se nám stále neřeklo, ale měl jít. Měli jsme ho zabít už tehdy, když jsme měli možnost" Začali tam dělat haló a mluvila spousta hlasů najednou. „Pane, Marek přichází, máme ho uspat a hodin k tomu upírovi, aby ho zabil?" někdo se optal a já se musel lehce pousmát.