Už pradávných dob vlkodlaci a upíři bojovali proti sobě. Dodnes není známý důvod, ale co když se jeden upírský princ rozhodně ukončit stovky tisíciletou válku, pomocí vlkodlaka, který mu padnul do oka.
Před čtyřiceti pěti lety upírského prince drže...
Žil jsem několik let v ústraní. Spíše pár desetiletí. Lidská společnost nebyla připravená na vlkodlaky, upíry, čarodějnice a všechna další možná stvoření. Rozhodl jsem se po dlouhých 45 letech vylézt z nory, jak se říká. Žil jsem v jeskyni, jen abyste si nemysleli, že jsem žil někde pod zemí.
Ale abych začal od začátku. Já jsem vlkodlak. My vlkodlaci máme již tisícileté spory s upíry, já osobně se snažím všem vyhýbat. Vlkodlakům i upírům. Čarodějky jsou neutrální.
Ale abych se zase vrátil k věci. Procházím lesem, docela se to tady změnilo. Došel jsem do města, které je také hodně jiné. Auta jsou úplně jiná, to samé budovy, oblékání a účesy lidí a ta jejich mluva. Bože kam jsem se to dostal. Šel jsem k domu, který je stále napsaný na mé jméno, jen tam žijí moji příbuzní, kteří se vyhnuli nehodě před 45 lety. My jakožto vlkodlaci nestárneme, možná až třeba po 500 letech, že se třeba objeví jeden šedivý vlas a pak zase dalších pár století nic. Samozřejmě umřít můžeme, stejně jako lidé. Dokonce i upíři mohou zemřít, i přesto jak se chlubí, jak jsou nesmrtelní. Každý na světě má slabinu, my vlkodlaci nejvíce stříbro, upíři zase česnek. I kdyby byl deset metrů od nich, snaží se co nejvíce odtáhnout. Pokud je nablízku čerstvá krev, jejich oči začnou svítit barvou jejich očí a jejich špičáky povyrostou. Také jsem ještě zapomněl dodat, že upíři voní úplně jinak než lidé.
No mezitím, co jsem vám zde vyprávěl o nás a našich slabinách, já došelkl k mému domu. Zazvonil jsem a čekal, až mi někdo otevře. Konečně. „Ahoj mami" řekl jsem a mírně se usmál. „Pane bože, si to ty Marku?" otevřela dveře dokořán a položila ruku na mou tvář. Oči se jí zalili slzami. Upřímně i já měl na krajíčku. Rychle mě objala. „Chyběl si mi, myslela jsem, že jsem o tebe přišla. Kde si byl? Si v pořádku?" házela na mě hodně otázek, jen jsem tak trochu nestíhal odpovídat. „povím ti to uvnitř ano?" raději jsem ji chtěl dostat z ulice pro případ, že by to někdo slyšel. Zavřel jsem dveře a rozhlédl se po chodbě, která se ani trochu nezměnila. Šli jsme se posadit do kuchyně. Kuchyň byla úplně jiná více blýskaná, nikde žádný kotel, dřevěné podlahy a strop, všechno je úplně nové. Posadili jsme se a máma na mě neustále zírá. „potom, co se stalo před lety, jsem se šel ukrýt do lesa, do nějaké jeskyně daleko za městem. Jednou za pár let jsem se musel někam "přestěhovat", jelikož na mě lidé po nějaké době přišli, když jim stále mizeli kořisti. Zkusil jsem risk a vyšel ven. Doufal jsem, že se to zklidnilo po tak dlouhé době. Snažil jsem se, aby mě nikdo neviděl, kdyby náhodou lidé byli stejný jako kdysi." Dokončil jsem svou větu a napil se z hrnku, který mi mezitím připravila. „po té noci, co si zmizel, jsem tě hledala každý den. Ale přestala jsem, když za mnou přišlo malé upíří mládě s tím, že lidi navedl špatným směrem a ty si mohl v klidu utéct. Prý si mu jednou zachránil život, tak ti to chtěl oplatit. Moc milý chlapec, tedy na upíra. Lidé se po čase uklidnili. Nedávno se jak vlkodlaci, upíři, dokonce i čarodějky přestali skrývat. Lidé je vzali docela v klidu a občas mi přijde, že jsou i bližší než kdy dřív." Ucucla si ze svého hrnečku a já ucítil zvláštní pach. Začal jsem čichat po vzduchu a můj pohled skončil na mé matce. „mami, nechceš mi něco říct?" „Víš, já-" „maminko?" nastražil jsem uši a pomalu se otočil za hlasem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
