My dva spolu? Nikdy!

Devět let jsem tě hledal

Stojím před doupětem sám. Upíry jsem poslal do všech stran a řekl jim, že až jim dám znamení mohou jít, nebo mi přijít pomoct, je to svým způsobem to samé. „Kdo si a proč si tu!" někdo zvolal a já mírně zvednul hlavu. Uviděl jsem vlkodlaka, jak stojí na takovém větším balkóně. „Jsem Marek a přišel jsem si pro to, co mi patří!" vyjel jsem po něm, začal vrčet a sklopil uši. „Já jsem vůdce smečky Sam a nic jsme ti Marku nevzali" řekl a já slyšel jeho tep. Lhal. „nuže dobrá...Same" pověděl jsem a on udělal zaražený výraz. „Dám ti dvě možnosti, buď mi předáte Bena a já tebe, a i toho tvého poskoka nechám žít, pokud ne roztrhám vás na kusy společně se svými upírskými přáteli". Náhle bylo slyšet hlasité syčení z okolí. „Tak co si vyberete" optal jsem se a čekal na dobrou odpověď. „Nemůžeš mě porazit" křikl, něco vytáhnul a střelil.

Uslyšel jsem výstřel a Markovo srdce, jak pomalu utichá. „Marku!" křikl jsem a snažil se vyrvat ty mříže. Nešlo to, bylo to postavené pro vlkodlaky. Začal jsem přešlapovat sem a tam a doufal, že bude v pořádku.

Klekl jsem si na všechny čtyři a zhluboka dýchal. Střelil mě kousek pod pravé prso, takže se šlo nadechnout ztěžka. Střelil znovu, tentokrát do nohy a já bolestí zavyl.

Viděl jsem, jak upíři pomalu vylézají z úkrytu a nekontrolovatelně syčí. Rukou jsem jim naznačil, ať ještě chvíli počkají. Nechci, aby se válka znovu opakovala. „Same, ty chceš, abych tě porazil, ale používáš špinavé triky" „na tvého otce působili docela dobře" prohlásil hrdě a mě jako kdyby se zastavilo srdce. Cítil jsem tu velkou bolest u srdce, i těch ran, které byli od zbraně. „Mého otce zabili upíři" řekl jsem a sledoval, jak vůdce smečky přešel dolů až přede mně. „Kdepak. Mělo to jen tak vypadat. Skutečným vrahem jsem já. Abych získat titul vůdce smečky, musel jsem dělat i horší věci, než zabít tvého otce" skočil jsem po něm a kousnul ho do krku. Opět střelil a tentokrát jsem se svalil na zem. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život. Náhle byla kolem mě tma a už jen prázdnota.

Snažil jsem se poslouchat, co se tam nahoře děje. Ten poslední výstřel mě vyděsil. Už jsem neslyšel tlukot Marka, jen upírů venku, dvou vlkodlaků vevnitř a další tlukot srdcí se blížil z lesa, ale to už jsem opět rval mříže. Konečně spadli, musel jsem použít víc síly, než jsem chtěl. Utíkal jsem po schodech, které tu byli jako jediný východ. Doběhl jsem do nějaké chodby a začal čichat. Východ jsem našel docela snadno, já vyběhl ven a vidím před budovou stát stovky upírů, kteří uhýbají smečce vlků. Sam, nebo jak se ten pablb jmenuje, začal panikařit. „Já jsem vůdce smečky, musíte mě poslouchat!" „Kdepak! To nemusíme! Slyšeli jsme, co si provedl! Musíš zaplatit za to, že náš vůdce ztratil otce!" promluvil jeden vlk a já na něj společně s ostatními upíry čuměl jako opařený. Začali zběsile vrčet a já uviděl Marka, který se nehýbal. „Marku!" přiběhl jsem k němu. „Pane!" zvolali všichni, ale já měl jinou práci. Klekl jsem si k němu a vzal si ho o náruče a přitiskl k hrudi. „Marku, tohle nesmíš. Devět let jsem tě hledal a teď si jen tak umřeš? To nesmíš" řekl jsem spíše šeptem a nechal svoje slzy téct. Chvíli jsem brečel, než Sam něco opět z té své pusy něco nevyklopil. „Jak dojemné. Škoda, že už to neuvidí" zvolal a zasmál se. Upíři začali syčet. Vlci začali vrčet a já jen hleděl na Marka, který vypadal docela klidně, ale jeho srdce nebilo. Opět jsem si ho přitáhl do obětí, ale z obětí mě odtáhla nějaká ruka.