Už pradávných dob vlkodlaci a upíři bojovali proti sobě. Dodnes není známý důvod, ale co když se jeden upírský princ rozhodně ukončit stovky tisíciletou válku, pomocí vlkodlaka, který mu padnul do oka.
Před čtyřiceti pěti lety upírského prince drže...
Překrásně ta krev voněla. Sklopil jsem uši, rozhlídl se po třídě, kdyby náhodou. Všichni se věnovali svému a učitel hleděl do počítače, nebo učebnice. Sehnul jsem se k ruce a malinko olízl krev, která začala téct na lavici. Zkusil jsem ten kousek polknout a nic se nestalo. Zkusil jsem mu lehce zatlačit zuby do kůži. Krev tekla více a já polknul jednou, pak po druhé a nic se nedělo. Spíše mi to chutnalo. Odtáhl jsem se od ruky a podíval se na něj. Pusu mi utřel kapesníkem. „Je ti dobře? Není ti na zvracení?" zeptal se starostlivě a moje srdce jako kdyby roztálo. „Je... je mi dobře..." řekl jsem šeptem a musel se hodně usmát. „Mohu ještě?" optal jsem se a doufal v souhlas. „Tady ne. Běž na záchody, dělej, že se ti chce zase zvracet. Já tam za chvíli dojdu" pověděl, já jen kývnul a už dělal, že se mi chce zvracet. Doběhl jsem na záchody a čekal. Po chvíli přišel.
„Pane učiteli, skočím za ním" nečekal jsem a šel tam. Kevinovi jsem to stihl ještě říct, než jsem odešel. Byl trochu překvapený. Došel jsem na záchody a Marek už se začal klepat. Nastavil jsem mu ruku, ale tu malinko posunul stranou a přiblížil se k mému krku. Odsunul mi triko a kousnul do krku. Trochu to zabolelo, ale cítil jsem, jak hodně pije. Musí mít obří hlad. To, co mi nyní dělá, se mnou dělá něco neskutečného. Nyní jsem měl krásný přístup k jeho rozkroku. Kolenem jsem tam lehce zatlačil a ucítil velkou bouli. Trochu povolil, když jsem tam zatlačil a on slastí vydechl. Zuby vytáhl a podíval se na mě. „Promiň, to byla-" nestihl jsem dokončit větu a začal mě líbat. I mě se po chvíli udělala v kalhotách boule, která nešla jen tak skrýt. Odtáhl se a zahleděl se mi do očí. „Promiň, nevím, co to do mě vjelo" pověděl a snažil se odtáhnout. Já si ho samozřejmě přitáhl k sobě blíže a nechal dotknout naše čela. „Nezlobím se, jsem spíš rád" řekl jsem a nasadil úsměv. Odtáhl jsem hlavu a pohladil ho po tváři. „Měli bychom jít zpět, nebo bude mít podezření" pověděl jsem, vzal ubrousek a pomohl mu utřít pusu. Pak jsem si utřel krk a ruku a vydali se zpět do třídy.
Zbytek následujících hodin už mi bylo lépe, ale nebylo to stále ono. Hlad stále sílil, ale nemohl jsem ho pořád o to žádat. Konec poslední hodiny se blížil a já počítal sekundy dokonce. Zazvonilo, všichni vyběhli ven ze třídy a já zůstat v místnosti sám s Benem. „Jak je ti" „Je mi lépe, ale hlad stále sílí" řekl jsem a snažil se sbalit si věci. Nastavil ruku přede mně a já ji od sebe odtáhl. „Ne, to je v pořádku" „Když nebudeš pít, umřeš" „Neumřu, já si najdu cestu" „Marku, jak dlouho myslíš, že ti tohle vydrží. Pokud vím, zatím se v tobě udržela jen moje krev, máš vůbec štěstí, že to v tobě zůstalo"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je tak paličatý, ale přesto roztomilý. Dostal jsem nápad. „Když nechceš, tak nepij. Já už půjdu, tak zítra, měj se" řekl jsem a rychle odešel ze třídy do hlavního doupěte.
„Doktore, chci darovat krev, ne pro lékařské účely, ale chci ji dát Markovi" našel jsem doktora a vysvětlil mu o co go. Vypadal hodně zaraženě. „Vaše krev se v něm udrží?" jen jsem kývnul a on nečekal a vytáhl jehlu i s jednorázovou odběrovou soupravou. Já se usadil a začal mi odebírat krev. Nikdy jsem si nenechal odebrat krev. Nebyl důvod. Upírům se nic nestává a lidé by naši krev mohli využít po svém, třeba jako pomoc při léčbě, nebo zbraň proti nám.
