Už pradávných dob vlkodlaci a upíři bojovali proti sobě. Dodnes není známý důvod, ale co když se jeden upírský princ rozhodně ukončit stovky tisíciletou válku, pomocí vlkodlaka, který mu padnul do oka.
Před čtyřiceti pěti lety upírského prince drže...
Sledoval jsem Marka, jak rychle běží zpět do školy. Následoval jsem ho a viděl, jak panikaří. Pustil tašku, kterou měl přes rameno a přeměnil se. Byl krásný i jako vlk. Krásný je slabé slovo, byl přenádherný.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Najednou někam běžel a já rychle za ním. Ale to už jsem cítil krev. Marek se zastavil a něco sledoval a pak se hodně rychle rozběhl, že i já bych mu sotva utekl. Kouknul jsem za roh a viděl, jak odhodil Matta přes 100 metrů dlouhou chodbu, a i přesto narazil do stěny. Petra kousnul a ten řval bolestí. Marek vzal toho malého tvorečka na záda, ještě se naposledy zastavil. „Už nikdy se k němu nepřibližujte, nebo přijdete o hlavu" a utíkal pryč. Marka jsem už nadále nesledoval. Šel jsem za těmi pitomci z mého druhu, kteří byli právě přepráni vlkodlakem. „Co jste tu dělali" pověděl jsem velmi chladně. Byl jsem naštvaný, hodně naštvaný. „Pane, my jenom-" „pravdu!" zakřičel jsem a všichni nadskočili. „Myslíme si, že ten malý vlkodlak, je syn toho velkého, který mu stále tak pomáhá. Chtěli jsme tedy..." začal ztišovat hlas a nechtěl to odpovědět. „co jste chtěli" popohnal jsem ho. Nesnáším čekání. „Chtěli jsme dát vědět tomu Markovi, že si na nás nesmí dovolovat, nebo mu zabijeme syna" zvýšil hlas Matt, který stál přímo naproti mně. Petr se zvedl a dal mu pohlavek. „Zklidni se" Pošeptal mu, ale já to slyšel. „pane, musíte to pochopit. Ten vlkodlak si moc dovoluje" „ne, to spíš vy. Ubližujete nevinnému dítěti a dáváte to za vinu jemu." Nevím, jestli se udržím. „Řekl jsem vám dost jasně, ať je necháte být. Nechápu, proč se řídíte podle vlastní-" „Aaaa..." zařval Petr a tím mě vytrhnul z myšlení a hněvu. „Co je?" na jeho ruce, na místě, kde byl kousnut od Marka, začali rašit černé čáry. „Vypadá to jako otrava", řekl jsem a pomalu mu zvedl ruku.
Doběhl jsem domů s Danem na zádech. Lehl jsem si na práh před dům a chvíli oddechoval. To byl velký maraton a ten mi nikdy nešel. „Bráško, není ti nic?" sotva jsem popadl dech, ale i přesto jsem zvednul svoji hlavu a podíval se na Dana, který má strach v očích. Přeměnil jsem se zpět a vzal ho do obětí. „Nic mi není. O mě se starat nemusíš, nejdřív o sebe, ano? Víš, jak moc jsem se o tebe bál?" odtáhl jsem ho od těla zahleděl se mu do očí. Jeho oči zaplavili slzy. Začal plakat a v tom přišla máma. „Co se tu děje?" když viděla, jak hledím na Dana, který pláče, tak si ho vzala do ruky a napřahovala se, že mi dá facku. Pravděpodobně si myslela, že jsem mu ublížil. „maminko, bráška si semnou bude hrát. To je pláč štěstí" pověděl Dan mezi vzlyky a já na něj koukám jako na svatý hrob. Máma nevěřícně kouká, já se pokusím o velký úsměv a zběsile kývu hlavou. „Tak to jsem ráda, že se o sebe takhle staráte. Jsem tak moc pyšná. Na vás oba". Prohlásila, pustila Dana a zmizela opět v domě. „Bude to naše tajemství, ano?" pověděl jsem, kývnul a podal mi malíček. „Takhle" jen řekl, vzal můj malíček a spojil je. „Pinkie slib" prohlásil a usmál se. Vstal jsem, vzal Dana za ruku a vešel do domu. Každý jsme šli dělat úkoly.
