My dva spolu? Nikdy!

Zabijeme toho vlkodlaka!

„Konečně to je hotové" řekl jsem pro sebe, i když vím, že to netrvalo ani tak dlouho. Šel jsem najít Dana a chtěl mu něco nabídnout. Našel jsem ho v obýváku, jak si kreslí. „Copak to kreslíš?" usedl jsem si vedle něho a pozorně sledoval. „Naši rodinu. Tady je mamka, tady já a tady ty". Ukazoval na postavičky s ušima a ocasy. „Máš to moc pěkné. Dane, už si se někdy proměnil ve vlka?" optal jsem se ho a hned na mě zvedl pohled. „Ještě ne, mamka mi slíbila, že mě to naučí, ale nebyl na to čas" „Co kdybych tě to naučil já" většinou přeměnu učí muži. „Tak jooo" vyskočil do stoje a začal jásat. „A kdy bráško" „Jestli chceš, můžeme hned" Zběsile kýval. Šel si uklidit malování do svého pokoje, mezitím jsem mámě řekl, že se jdeme projít, neměla náměty a vyrazili jsme do lesa daleko za městem, kde jsem se schovával dlouhá léta.

Petra jsem odnesl do hlavního hnízda upírů na lékařskou péči. Nikdy se nám nic nestává, ale pro takové případy jsme vytvořili menší upírskou nemocnici. Matta s Josephem jsem vzal s sebou. Každý upír, kterého jsem potkal se mi poklonil. „Zdravím princi" řekl jeden z našich doktorů. „Jak mu je?" zeptal jsem se s mírným nezájmem, ale i lehkým strachem. „Je otrávený, tento jed je neznámí, tudíž protilék není" „kolik mu teda zbývá času?" optal se Matt. „Asi 72 hodin. Čím více se bude hýbat, tím dřív přijde konec, je tedy lepší, aby zůstal ležet. Chci vědět, jak se takhle otrávil?" zeptal se a prohlížel si nás pohledem. „Jeden vlkodlak ho kousnul!" zakřičel Matt i Joseph dost nahlas, takže se všichni otočili. Uslyšel jsem mírné vrčení. „Vlkodlak? Hmm..." doktor začal přemýšlet a podíval se na mě zvláštním pohledem. „princi, můžete?" kývnul jsem a šel za ním. Matta s Josephem zatím pustili za Petrem. Nyní stojíme v jeho kanceláři a čekám co mi poví. „Princi, v našich dějinách je mnoho úmrtí upírů od jednoho dotyčného vlkodlaka. Kdysi dávno ten vlkodlak pokousal spousty a spousty upírů. Jednou pokousal dalšího upíra, ale pár hodin na to se uzdravil. Vyprávěl o tom, jak mu ten vlkodlak olíznul ránu a rána do pár hodin zmizela. Ale toto se stalo jen jednou v upírských dějinách. Musí být potomkem tohoto vlka, jelikož se to stalo před tisícem a tisícem let na zpět. Pokud ho kousnul vlkodlak, je tu tedy možnost ho zachránit" pověděl a já se lehce napnul. „Jak?" i přesto, že porušil můj příkaz, zemřít si nezaslouží. „To záleží na vlkodlakovi. Vlkodlak, který ho pokousal musí být ve vlčí podobě a dobrovolně mu olíznout ránu, jinou metodu neznáme". Řekl a začal vytahovat něco ze stolu. Vytáhl starou knihu, otevřel ji a položil na stůl. „Vidíte?" ukázal na článek, který ukazoval rok 645. „Vskutku" jen jsem prohodil a kouknul opět na něj. „Viděl jste toho vlkodlaka? Víte, kdo to je? Nebo kam šel?" „Viděl jsem ho, ale jsem si jistý, že nepomůže. On ubližoval jeho synovi" řekl jsem naštvaně a dal si ruce do kapsy. Otočil jsem se a rozešel se za Petrem.

Stojím v lékařském pokoji a hledím na Petra. „Můžeš si za to sám" řekl jsem naštvaně a zkřížil ruce na hrudi. Vypadá sklesle, když ví, že mu moc času nezbývá. Upíři si času neváží, když ho máme hromadu, ale jakmile umíráme, uvědomujeme si, jak máme rádi život. Matt naštvaně vstal, chytl ruku Josepha a táhl ho pryč. „Zabijeme toho vlkodlaka!" Prohlásil Matt a už byl téměř pryč. „Stůjte!" já se nadechoval, že něco řeknu, ale Petr byl rychlejší. Opravdu se zastavili a podívali se na něj. „Nemůže za to, to my ubližovali tomu vlčeti. My ho vyprovokovali a teď si musím vzít svůj trest" koukám na něj jako na obraz z nebe. „Omlouvám se pane, že jsme nedodrželi, co jsme slíbili". On se omlouvá? Upír se omlouvá? Jen pro informace, to se stává málokdy, aby se upír omlouval. „U Satana..." prohlásil jsem, chytl ty dva, kteří stále stáli ve dveřích a posadil je vedle Petra. „Buďte tady. Pokud se od něj hnete jen o metr, tak si mě nepřejte. Zkusím najít lék". Matt s Josephem se uklonili a já se vydal k východu. Zamířil jsem do školy do ředitelny.