My dva spolu? Nikdy!

Já mu ten život dlužím

„Marku dost!" prosil jsem ho. Nechtěl jsem mu ublížit, otevřeli se dveře a já ucítil něčí ruce na mých ramenou. Otočil jsem hlavu a uviděl Petra, ale také jsem viděl Matta, jak žene k Markovi a zlomil mu vaz. Tentokrát, už jsem nic necítil. Žádná bolest, smutek, nenávist, zlost, zájem. Nic. Nevnímal jsem kolem sebe nic, jen jsem sledoval Markovi oči, jak z nich vyprchává život. Doplazil jsem se k němu a chytl ho za obličej. „Marku..." mírně jsem s ním klepl. „Marku..." své ruce jsem dal na ramena a začal s ním více klepat. „Marku, to nesmíš!" přes slzy jsem už téměř neviděl. „Bene, to-" „Nesahej na mě!" řval jsem na Petra, který mi sáhnul na rameno. Praštil jsem ho tak silně, až si z toho sednul na zem. „Marek vám nikdy nic neudělal. Chtěl jen pomoci bratrovi od šikany. I přesto, že udělal chybu a kousnul tebe, i tebe, udělal správnou věc a zachránil vám ty vaše podělané životy. Být to jiný vlk, nechá vás zemřít krutou bolestí. Ale on ne. Rozhodl se jít do největšího upírského doupěte široko daleko i za cenu toho, že se mu něco stane. Nyní jeho bratr, nemá nejen otce, ale nemá ani bratra! Žil skoro půl století v lese, kvůli tomu, že pomohl upírskému dítěti, které nakonec uteklo, díky jeho pomoci. Kdyby toho upíra tehdy nezachránil, nežil by to dnes a nesnažil se mu pomoct. Já mu ten život dlužím" „Princi, chcete tím říct, že před půl stoletím zachránil vás?" zeptal se doktor. Všechny oči byli na mě a já se i přes to všechno nemohl uklidnit. „Ano. Tehdy, když mě lidé chytli a mučili, ta osoba, ten vlkodlak, který mi pomohl, byl on. Kvůli mně žil půl století v lese a snažil se přežít" pohladil jsem ho po vlasech, které změnili barvu. „princi, vedu jeho rodinu" přiběhl Joseph a za sebou vedl ženu, která vypadala tak na třicet a to mládě, které jsem viděl v lese.

„Marku..." žena, pravděpodobně jeho matka přišla k němu se slzami v očích a pohladila ho po tváři. Ten malý tvoreček hleděl na svou matku, která brečí nad mrtvým synem. Malý se otočil, bylo viděl, že je zdrcený. Přiběhl ke mně a objal mě. Všechny pohledy opět skončili na mě, včetně jeho matky. Sehnul jsem se k němu a vzal si ho do náruče. „Promiň prcku, neochránil jsem ho, jak jsem slíbil" řekl jsem a nechal slzy padat. „Bráška mi o tobě říkal" řekl tvoreček v mém náručí a otřel mi slzy. Hleděl jsem mu do očí, také se mu chtělo brečet. „Kdysi prý zachránil malé upírské dítě od lidí. I po tak dlouhé době tě poznal, ale říct ti to nechtěl. Msta mezi upíry a vlkodlaky je prý až moc dlouhá, proto se rozhodl chovat se k tobě chladně a doufal, že to jednoho dne přestane" pověděl a já se rozbrečel na plné kolo. Klekl jsem si na kolena a přitáhl si tvorečka ještě blíže k sobě. „Odpusť mi to prcku" řekl jsem mezi vzlyky a snažil se uklidnit. Malý mě také objímal a já ucítil něčí ruku na svém pravém rameni. „Takže přeci jen si to ty" prohlásil ženský hlas, já zvednul pohled a uviděl matku Marka stát nade mnou. Zvednul jsem se a pustil bratra Marka na zem. „Je to dlouhá doba" řekl jsem a zkusil úsměv, který mi nešel. „princi..." řekl někdo za mnou, ale nepoznal jsem kdo mluvil. Proto jsem se otočil a čekal, kdo bude mluvit, ale nikdo nepromluvil. Jen civěli s otevřenou pusou. Otočil jsem se za sebe a uviděl něco neskutečného.