Už pradávných dob vlkodlaci a upíři bojovali proti sobě. Dodnes není známý důvod, ale co když se jeden upírský princ rozhodně ukončit stovky tisíciletou válku, pomocí vlkodlaka, který mu padnul do oka.
Před čtyřiceti pěti lety upírského prince drže...
Vstal ze židle a šel ke mně blíže. Šel trochu houpavým tempem, ale pak se rozeběhl a znovu kousnul. Strašně silně kousnul, až jsem se nemohl pohnout. Praštil jsem ho do břicha v tu chvíli zuby vytáhnul, ale přesto chtěl znovu kousnout. Dal jsem mu pěstí, že i mě lehce zabolela ruka. „Sakra vzpamatuj se!" křikl jsem na něj a doufal, že už bude v klidu. Jeho bělmo se opět začalo vracet. Chytl se rukou na tvář, která ho evidentně bolela. „Promiň... já..." vykoktal ze sebe a byl v čudu upírskou rychlostí. Běžel jsem za ním, ale už ho nemohl najít. Po dlouhé době hledání jsem našel na chodbě Kevina a rychle mu vše vysvětlil. Rozdělili jsme se a hledali oba. Ale jako kdyby tu vůbec nebyl. Nikdo ho neviděl, ani od někoho neslyšeli, že by dnes přišel do školy.
Začal jsem opět vnímat a nemohl pochopit co jsem to zrovna teď udělal. Jediná přijatelná možnost byl útěk. Utekl jsem na schodiště do nejvyššího patra a tam si na chvíli sednul. Ani ne za dvě minuty jsem uslyšel něčí hlasy, rychle jsem vstal a utekl na záchody v nejvyšším patře. Naštěstí tam nikdo nebyl a já si mohl v klidu umýt obličej. "Měl bych odejít, co kdyby mě teď nepraštil, mohl jsem ho zabít" Už jsem opět vypadal trochu jako "člověk" a mohl se rychle vydat pro své věci do třídy. Cestou jsem slyšel, jak mě hledají Kevin i Ben, jejich hlasy. Volali na mě a ptali se různě okolo, zda mě náhodou neviděli. Ben měl v hlase slyšet nervozitu. Já tedy využil šance, skočil si rychlostí pro batoh a opět běžel na záchody v nejvyšším patře. Zavřel jsem se do jedné z kabinek, vytáhl tužku a papír a začal psát. Nejdříve jsem napsal dopis mámě s tím, že se omlouvám, ale musím odejít. O Dana se pomůže postarat Ben. Napsal jsem ji také, že ji mám rád. Víc nic. Pak jsem napsal dopis Benovi, který byl trochu delší. Pak ještě malý Danovi, kdybych se náhodou jednou nevrátil. Dopis pro Dana jsem dal k dopisu pro Bena. Skočil jsem rychle za Danem, dal mu tyto dva dopisy. Rozloučil jsem se s ním a odešel ze školy.
Poslední možnost mě napadla, že skočím na tím malým tvorečkem.
Došel jsem do jeho třídy. Jakmile si mě všiml tak přiběhl s ušima nahoře a úsměvem na tváři. „Bene!" zvolal a objal moji nohu. „Prcku, viděl si Marka? Byl tady?" „Byl" pověděl a já se k němu ihned sehnul. „Kde je" zeptal jsem se ho a lehce ho chytil za ramena. „Jen mi řekl, že musí na nějakou dobu odejít a neví kdy se vrátí. Prý mě zatím budeš do školy a ze školy vodit ty. Taky mi dal pro tebe tenhle dopis. Také mi řekl, že je vevnitř ještě jeden pro mě, ale musíš mi ho dát až za pár let. To je nějaká hra?" podal mi obálku, kde bylo napsáno "Ben". „Něco takového. Dobře prcku, tak upaluj do třídy". Ten roztomilý prďola utíkal do třídy a já se vydal ke schodišti a zamířil do třídy. Zasedl do lavice a až teď si všiml, že Markova taška tu už není. Začala hodina a já si z kapsy vytáhl dopis. Rozdělal jsem ho a začal číst.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V tu chvíli mě popadl tak nehorázný vztek a stesk zároveň. Neubránil jsem se a moje slzy, které jsem měl v očích nechal stékat po mých tvářích. Prudce jsem vstal i s dopisem v ruce. „Bene! Kam to jako jdeš?!" volal na mě učitel, ale já byl tak naštvaný, že jsem ho jen probodl pohledem. „Ještě neskončila hodina!" zařval na mě znovu. Upíří rychlostí jsem k němu naběhl a chytil ho za límec. Moje oči byli opět rudé, drápy povyrostli a zuby také. Za sebou jsem jen slyšel udivené a vyděšené hlasy. „Zda skončila hodina nebo ne, je mi úplně jedno!" vyjel jsem po něm a přitáhl si ho k sobě blíž. „prosím ne" žadonil. Na místě bych ho nejradši zabil, ale i přesto že jsem plný vzteku, jako princ mu ublížit nesmím. „Teď. Zrovna teď jde o život! A já nebudu trčet na blbé hodině a čekat až dotyčná osoba zemře!" vmetl jsem mu to do tváře a on jako by pochopil co mám na mysli. Pustil jsem ho, šel si pro své věci a už jsem běžel ze školy. Hledal jsem po celém městě. Všechny ulice okolo školy, jeho domu, tajné uličky, temné uličky, dokonce i v blízkosti vlkodlačího doupěte. Nic.
Ze školy jsem se zastavil doma, jelikož jsem věděl, že doma nikdo nebude. Sbalil jsem si nějaké oblečení, knížky, jelikož nevím, jak dlouho budu pryč. Na stole nechal dopis a vyšel ihned do lesa, kde jsem žil celých čtyřicet pět let.
