My dva spolu? Nikdy!

Chyba mu věřit

„Klid vlče, tátovi neublížím, ani tobě ne, jen jsem si sním přišel o něm promluvit" řekl a já lehce povolím. Proč si každý myslí, že jsem otec? „Nejsem jeho otec" řekl jsem a mírně se narovnal. Trochu se zarazil. „Co tu děláš" řekl jsem naštvaně. Nemá tu co dělat. Lidé se sem neodváží a upíra, který sem vešel, jsem vždy zabil. „Potřebuji laskavost" „ne" nechci vědět co ode mě chce, ale rovnou odmítám. „Jen pojď semnou" řekl a na očích mu bylo vidět zoufalství. Sklopil jsem uši a lehce hlavou šťouchnul do Dana, aby povolil. „Proměň se" šeptnul jsem a on tak učinil. „Nejdřív ho odvedu domů" řekl jsem, lehl si na zem a čekal, až si Dan vyleze i s mým batohem, který jsem vzal. Vylezl mi na moje nyní chlupatá záda a vydal se k domu. Cestou jsem pozoroval Bena, ze kterého byla cítit mírná nervozita.

Stojíme před domem a já si lehnu, aby mohl slézt z mých zad. „Řekni matce, že jsem šel ještě něco zařídit, nevím, kdy se vrátím. Jestli chceš, můžeš jí říct, že jsem tě naučil přeměnu, ale o tomhle upírovi radši nic neříkej". Olízl jsem mu tvář a všiml si, jak mu ouška zakmitala. Hlavou jsem ho postrčil, aby si pospíšil do domu. Ještě mi zamával a já pokynul hlavou. Zalezl do domu a můj pohled stočil na Bena, který hledí na moje tělo. „Tak kam" pověděl jsem hnusně a čekal. Ukázal rukou směrem a já tam šel. Zůstal jsem ve vlčí podobě, kdybych musel začít utíkat, nebo se rvát. „Tvoje mládě je docela roztomilé" „Nepřibližuj se k němu" řekl jsem nevrle. „Neboj, nic mu neudělám. Promiň za Petra, Matta a Josepha" hleděl jsem před sebe a stále vnímal okolí. Začal jsem cítit více upírů na jednom místě, okamžitě jsem zastavil na místě a zvedl k němu pohled, jakmile se na mě otočil. „Ty mě bereš do vašeho hnízda?" optal jsem se s menším strachem. „Ano, ale nic ti neudělají" Začal jsem vrčet. „Já tě prosím. Jde o život jednoho z našich a jediný kdo ho může zachránit, jsi ty" „krvežíznivce zachraňovat nebudu" prohlásil jsem a sedl si na místě. „Udělám cokoliv" „Cokoliv?" zeptal jsem se se zájmem. „ano" pověděl neochotně a já se zvedl a šel pomalu za ním. „Pamatuj si to" prohlásil jsem a ocasem ho praštil, když jsem kolem něj procházel.

Musel jsem to slíbit. Jako princ nemám jinou možnost než za každou cenu zachránit jednoho z našich. Docela chápu, že tam nechce, naše druhy jsou nepřátele celé věky, nikdo vlastně neví důvod. Dorazili jsme k našemu hnízdu a viděl jsem, jak je nervózní, ale přesto jde hrdě dál.

Došli jsme k místu, kde těch pizizubek byla hromada. Byli cítit úplně všude. Všichni se začali klanět „Vítejte zpět princi" prohlásili všichni najednou. Princ? Jakmile si mě všimli, začali syčet a vrhli se po mě. Jeden mě zvládl škrábnout, já jich pár lehce pokousal, než Ben stihl ke mně přijít. „Tak dost!" zakřičel a začali se ode mě stahovat. Rána od jednoho z nich dost bolela a věděl jsem určitě, že mi teče krev. Podíval jsem se na ránu, která se nacházela na mé levé zadní noze. Olízl jsem ji a vzhlédl opět k těm pijavicím. Všem začali svítit oči a nekontrolovatelně syčet. „Non avrei dovuto fidarmi di te!" naštvaně jsem řekl. [Neměl jsem ti věřit!] „Nevěděli, že přijdeš" začal se obhajovat, ale věřit jsem mu už nehodlal. „Okamžitě se všichni stáhněte!" zakřičel a začali se stahovat. „Ale je to vlkodlak" jeden z nich zvolal a já si všiml, jak na své ruce má krev. Uvědomil jsem si, že to byl on, kdo mě právě pořezal svými drápy. Začali se kolem něho shrnovat a čichat k jeho ruce. Ten, který mě poškrábal, olíznul trochu krve ze své ruky a jeho oči se rozzářili, mnohem více než normálně. Začal se přibližovat, jakmile se Ben díval jinam. Byl u mé nohy ve vteřině a já náhle ucítil bolest v noze. Zakňučel jsem, zavrčel a kousl ho do krku, tak silně, až jsem cítil jeho mrtvý tep. Křičel opravdu nahlas.