Tommy (Mpreg, hybrid)

Volný průchod emocím 44

Ahoj :)

Tento díl je takový neveselý a o ničem, takže: kdo nechce, číst nemusí :)

Příští díl bude mít trochu časový skok (nebude velký, ale bude), takže si (jako ve škole :D) zopákněte, ve kterém je Tom měsíci :)

Strašně moc děkuji za přečtení, protože už máme 22 500+ :O jste úžasní :* 2000+ hvězdiček a s komentáři už se blížíme k 500 :)

+ omluva za chyby

+ omluva za depresivní (dle mě) díl

Potichu jako myška jsem se vkradl do ložnice kolem třetí hodiny odpolední, protože jsem věděl, že malí kluci ještě spí a tak jsem se rozhodl vyslechnout Tommyho z toho, co se stalo o víkendu bez mé přítomnosti.

Pomalu jsem se usadil na okraji Tommyho levé půlky postele blíže k oknu a už se natahoval, že mu poupravím vlasy, během čehož by se mohl probudit, ale k mému překvapení otevřel oči ještě dříve, než jsem se ho vůbec stačil dotknou, „Proč jsi přišel, Jamie?" unaveně zašeptal a hlas mu několikrát přeskočil.

„Chci vědět, co jsi dělal s Teodorem," poněkud hruběji jsem mu odklidil ofinu z čela, aby mi nepřekážela při pohledu do blankytně modrých očí s příměsí viny, „Cora mě dost vyděsil, když řekl, že si myslel, že dítě po vaší rvačce nepřežilo a ty mi řekni, jak jsi mohl být tak neuvážlivý a vystavit naše dítě takovému nebezpečí? Rvačka by byla nebezpečná pro jakékoliv těhotenství a ty máš navíc rizikové, tak si to laskavě uvědom," vyjel jsem, na což Tommy vybral jako nejlepší reakci schovat se ještě více do peřiny, „a neschovávej se, to ti nepomůže!"

„Nekřič, prosím," kníkl vystrašeně, „Cora to přehání," dodnes jsem si myslel, že je král lhářů, ale dnes to padlo. Lhát neuměl a zvlášť jeho oči to neuměly.

„A ty modřiny všude po těle se ti vzaly jako kde?" založil jsem si ruce na hrudi.

„Já jsem upadl," všiml jsem si, že ouška zmizela někde hodně hluboko pod rozčepýřenými vlasy.

„Nelži!" okřikl jsem klepajícího se hybrida.

„Mehmed si vymýšlí," tiskl k sobě rtíky- jakoby chtěl brečet...

„Cora může být svině, jak si jen dokážeš představit, ale nikdy nelže, to člověk s jeho postavením nemá zapotřebí a navíc už vůbec ne dětem jako jsme my, podle něj," okamžitě jsem vyvrátil chybnou odpověď a čekal na pokračování.

„Já se nepral," promluvil ještě tišeji než předtím.

„Teodor tě napadl?" podřepl jsem si vedle postele, abych měl oči na úrovni těch Tommyho, „Tak mluv už!"

„Ne," zavrtěl trhaně hlavou, „neřeš to," první slza sklouzla Tommymu podél nosu, „prosím."

„Proč mi to nechceš říct?" dlaní jsem zachytil uplakanou tvář a zvedl ji znovu do výše té své, abych mu viděl do očí a našel v nich důvod.

„Nech mě," mrzutě odstrčil moji dlaň.

„Fajn," prudce jsem si stoupl, „jak vidím, jsi pořád ještě dítě," zamířil jsem ke dveřím.

„Nejsem," nevrle vyštěkl mým směrem.

„Jsi! Kdybys byl dospělý, tak bys věděl, že svému příteli se říká vše, aby mohl pomoci nebo aspoň věděl, jak na tom jeho láska je," trochu výčitek mu neublíží.

„Já nežaluji," tvrdohlavě si stál za svým.

„Mohl zabít naše dítě- tohle není žádná dětská šarvátka, ale vážná věc a dokud jsi tohle neuvědomíš, tak nevím, o čem bychom se měli bavit," hlavou mi kolovali myšlenky na nejhorší scénář, co vše se mohlo stát a že při případném potratu mohl umřít i Tom...

Čekal jsem nějakou reakci, protože to větší dítě muselo mít vždy poslední slovo, ale tentokrát místnost kromě hlasitých vzlyků neproťaly žádné poznámky, „Zlato, proč brečíš? Já jsem ti nic neudělal, jen jsem se zeptal, to je vše."

„Jsi na mě zlý," kuňkl do polštáře.

„To ti tam vymyli mozek? Chováš se naprosto stupidně!" neudržel jsem to v sobě a řekl mu to z plných plic. Takhle se nikdy nechoval a ani chovat nebude- na to osobně dohlédnu, jen co přestane řvát, „Sám nejlíp víš, co mám všechno za problémy a ty mi vůbec nepomáháš. Přijel jsem za tebou nejrychleji, jak to jen šlo a ty se chováš takhle. Myslel jsem si, že mi budeš oporou a ty jsi mezitím horší než malé rozmazlené dítě a já už nemám nervy to řešit stále dokola, protože tohle není naše první hádka, která končí stejně, proto tě ode dneška budu vychovávat stejně jako dítě a co řeknu, to bude platit, je vidět, že ti chybí řád a nějaká autorita, kterou budeš poslouchat, takže toho ihned využiji a dávám ti domácí vězení na týden za to, jak se chováš a pak se uvidí," naštvaně jsem praštil dveřmi, ale v tom mě ještě něco napadlo a já se znovu narychlo vrátil, „Do večera si sbal věci, přesuneš se zpět do dětského pokoje."

Měl jsem nervy jako na drátkách a nemohl jsem ani odejít z domu kvůli novinářům, kteří si před domem udělali snad kemp...

Takový splín jsem snad nikdy neměl a ani mé tělo nebylo schopné cokoliv dělat a proto jsem jen stál za oknem s pohledem přilepeným na fotoaparátech, které mě oslepovaly, ale já se ani nehnul. Myšlenky jsem měl úplně jinde a k tomu jsem si stále přibíral možnosti, že by bylo naše miminko mrtvé...

Podél zdi vedle okna jsem se svezl na zem, zapřel si hlavu do dlaní a nechal volný průchod emocím. Bylo toho na mě moc a slzy byly v tuhle chvíli nejlepší řešení pro ventilaci- než například demolování nábytku nebo hrubý sex s chlapcem, který na tom byl podobně jako já...

Slzy se vpíjely do rukávů košile a já se musel během pláče i smát, tak moc mi přišla tato situace absurdní a já jsem byl ochotný jí obětovat své slzy, které už v takovém množství několik let nespatřily světlo světa.

„Jamie?!" vyděšeně vyjekl Tomův hlas odněkud, ale já dělal, že nic neslyším, „Jamie, lásko, co ti je?" silně se mnou zatřásl, „Podívej se na mě!" hystericky do mě šťouchal ve snaze oddělit mi ruce od hlavy, aby viděl do mé tváře, „Prosím, Jamie," zaslechl jsem tiché utrápené vzlyknutí a srdce se mi sevřelo ještě více, ale Tommy mě nemohl vidět v tomto stavu- to já jsem opěrný sloup v jeho životě.

Svalnaté paže si mne přitáhly do náruče a dětská pusinka přistála na mém uchu, „Jsem tady s tebou, lásko, všechno je v pořádku, ničeho je neboj."