Tommy (Mpreg, hybrid)

Imperfecta 49

„Vydržíš osm hodin v autě?" naposledy jsem se zeptal, i když odpověď jsem již dávno znal.

„Jo, vydržím," zapl si bezpečnostní pás před břicho, „a teď už jeď, nebo tam nebudeme ani do večera," přikývl jsem, ve zpětném zrcátku zkontroloval malého Tommyho s plyšovým prasátkem a sešlápl plyn.

„Chce se mi čůrat," pípl maličký Tommy po třech hodinách jízdy směrem na sever.

„Dobře, tamhle je benzínka," rychle jsem zamrkal, aby můj mozek zase začal dávat pozor na cestu.

„Ještě pět hodin," zaúpěl Tommy a zapřel si hlavu o polštář, který se opíral o okýnko, „Proč nemůžou bydlet blíž?"

„Nevíme, jestli tam Teodor s Tristanem vůbec budou," maličký Tommy po nás házel zvědavé pohledy.

„Kde je Tristan?" nechápavě vykulil modrá očka.

„Možná tam, kam jedeme," zabočil jsem k odpočívadlu u dálnice, kde byla i benzínoví pumpa.

„Kam jedeme?" zeptal se znovu.

„Navštívit Lochnesku a když zbude čas, tak možná i po několika návštěvách," nelhal jsem, jenom to nepatrně upravil, aby jeho dětská dušička měla klid.

„Bude to hezký výlet," konstatoval Tom sklesle.

„To bude," zastavil jsem na volném místě téměř vedle vchodu.

„Nemůžu se dočkat," trpce špitl, aby nás dítě neslyšelo, „ale teď půjdeme jíst," podíval se na zadní sedadlo, „už bude jedna hodina a ty si nic od rána nejedl, Tommy."

Už jen půlhodina nás dělila od cíle a já už necítil zadek, oči mě pálily a oba Tomové spali jako neviňátka, takže bloudění po vesnicích v okolí Darlingtonu zůstávalo na mně a na tomto konci světa mi nepomohla ani navigace. Musel jsem zastavit, abych se poptal, ale jakmile uviděli hybrida, měli všichni vždy hrozně naspěch...

Nervózně jsem přešlapoval před autem a unavenýma očima pozoroval temné mraky, které se hnaly směrem k nám a vypadaly jako kdyby sebou nesly bouřku, „Jamie?" z přemýšlení mě dostal rozespalý hlas.

„Už pojedu,jenom jsem si musel odpočinout," promnul jsem si spánky a soukal se zpět do auta.

„Pojď ke mně," Tommy ke mně natáhl ručičky a já se zhroutil hlavou na jeho klín, i když to nebylo příliš pohodlné, protože zbytek mého těla ležel mezi řadící pákou a ruční brzdou.

„Jsem úplně vyřízený," přiznal jsem a zadíval se do modrých studánek.

„Já vím, lásko, ale už tam skoro jsme," hladil mě po hlavě a já dával maličké pusinky našemu miminku v bříšku.

„Jak myslíš, že se sem dostal Teodor s Tristanem?" pousmál se.

„Já jsem na útěku taky dokázal překonat dlouhé vzdálenosti třeba vlakem nebo jsem jel normálně autobusem," pokrčil ramínky.

„Ale on jel s malým dítětem za někým, koho viděl párkrát v životě a jen se domnívá, že si ho vezme k sobě," Teodor měl odvahu a to se mu muselo nechat.

„Teodor po jeho boku vyrůstal, to jenom já ho zahlédl jen párkrát v životě a to jen ve chvílích, co mě Mehmed vezl třeba naočkovat a on se nacházel někdo poblíž, ale vždy to končilo stejně," svěsil koutky rtů.

„Jak to končilo?" vyhoupl jsem se do sedu a nejspíše si natrhl slezinu o řadící páku, ale to bylo vedlejší.

„Pokusil se mě zabít," hraně vycenil zuby v něčem, co připomínalo úsměv.