Tommy (Mpreg, hybrid)

Nabídl mi dokonce vodu 50

„Panebože, to je debil," ventiloval jsem vztek nadávkami během sušení vlasů v dvouhvězdičkovém hotýlku, ve kterém jsme byli nuceni zůstat kvůli bouřce a dešti, během kterého se nedalo řídit.

„Ticho! Tommy právě usnul," napomenul mě Tom a já se podíval na nevinou tvářičku ponořenou do závoje tmy, která v levném motelu panovala všude.

„Promiň," přisedl jsem si na okraj postele s dítětem uprostřed, „Nechápu, že nás takhle sprostě vyhodil a to chování během toho," zavřel jsem oči a zakroutil hlavou, „prostě nepochopitelné."

„Takhle se chovají normálně majitelé hybridů," Tom se natáhl přes spícího chlapce, aby mi položil ruce na rameno.

„Poslal tě pryč z místnosti, i když jsem byl proti," klidným pohledem mapoval moji rozhořčenou tvář, „a jediné, co řekl, bylo, ať jdeš se svým otcem a jestli ti ublíží- upozorňuji, že na to jsem vlastně poukázal já-, takže si to s ním vyřídí," bezedně jsem stáhl mokrý ručník z vlhkých vlasů, „ale stejně by mu nic neudělal. Viděl si, jak ho stále hladil nebo se jej nějak dotýkal a když seděl, jak měl položenou hlavu tvého otce na klíně?"

„Jo," protočil oči, „ale možná bych to radši neviděl, i když jsem docela rád, že táta vypadal šťastně."

„Ale ty si nevypadal vesele, když si odcházel z jeho pokoje," něžně jsem zachumlal Tommyho do vybledlé peřiny, abych nemusel velkého Tommyho přivádět ještě do větších rozpaků, než byl.

„To ne, jenom...," stáhl spodní ret a já viděl jistý příznak pláče jako už tolikrát, „je mi líto, že mě vůbec nebere jako vlastní dítě," několikrát zamrkal, aby zamezil slzám cestu, ale nepovedlo se, „Já to nechápu!" poprvé vzlykl nahlas a já tušil, že to nebude naposledy, „Proč mě nemá rád?" visel pohledem na mých očích a já jen nasucho polkl, „Já svoje děti vždycky miloval, i když jsem byl malý a neměl z toho rozum, ale on? Bylo mu dvacet devět, když jsem se narodil," svezl se podél čela postele na bok vedle Tommyho a zabořil uplakaný obličej do krátkých hnědých vlásků.

„Nechoval se k tobě dneska hrubě?" studené prsty jsem přiložil na mokré líčko.

„Nabídl mi dokonce vodu," ironicky si odfrkl.

„Mluvili jste spolu?" překvapeně jsem vyhrkl, protože jsem žil v domněnce, že seděli hodinu mlčky na posteli nebo na podlaze a čekali, dokud si je nevyzvedneme.

„Trošku," tulil se ke spícímu dítěti.

„Co jste si povídali?" také jsem si lehl vedle malého Tommyho z druhé strany a přikryl se společnou peřinou.

„Snažil jsem se mluvit hlavně já a vysvětlit situaci, protože by nám mohl třeba pomoci, ale táta se mě potom ptal: kolik mám dětí a dokonce řekl, že je překvapen, co vše jsem dokázal," v očičkách mu blýskal plamínek nadšení.

„Tak to byl rozhodně milejší společník než McCauley," v životě jsem nepotkal tak panovačného zmetka s úchylkou na etiketu a nadřazeností nad hybridy...

„Taky to nebylo zrovna růžový, ale dozvěděl jsem se, že Teodor asi před měsícem volal taťkovi," já věděl, že tu Tristan někde bude...

„A?" napjatě jsem poslouchal každičké slovíčko, které Tomovi vypadlo z úst.

„Nic," nechal ouška klesnout do vlasů, „Neřekl nic, co jsem chtěl slyšet."

„Oni se kontaktovali?" povytáhl jsem obočí. Netušil jsem, že mají hybridi takovou volnost u pánů jako jsou Cora a McCauley.

„Tajně," potvrdil mé předpoklady.

„McCauley podle mě ale věděl, kdo je Teodor už předtím, než jsme se tu objevili my," začal jsem si uvědomovat spojitosti, které se staly během večera, „mluvil jsem o tom, že starám o tvoje děti..."

„Naše děti," rázně mě opravil a nadále jen pusinkoval Tommyho tvářičku.

„Naše děti a on mi během toho přesně řekl, jak dlouho a přitom já jsem to nezmiňoval, jen jsem říkal o tom, jak jsme se domlouvali v lednu s Cora a před dvěma týdny jsme se dohodli na něčem, co se nelíbilo Teodorovi a dopadlo to tak, jak to dopadlo," smutně jsem si přitáhl aspoň ty zbývající dvě děti- společně se svým přítelem- do objetí.

„Podle mě to taky ví a mám takový pocit, že tu Tristan někde je, ale McCauley si nenechá proklouznout mezi prsty takové bohatství jako jsou dva hybridi," konečky prstů přejížděl po mých vystouplých žebrech.

„Zítra tam půjdu znovu," odhodlaně jsem prohlásil, ale provedení bude zjevně mnohem náročnější.

„Půjdu taky, chci vidět ještě tátu, než odjedeme," nechápal jsem ho. Z táty měl nehorázný strach a respekt, ale i přesto toužil po jeho přítomnosti a občasném slově, které mu vypadlo z úst jako kraťoučká odpověď na Tommyho dlouhý monolog.

„Dobře, třeba se taky něco dozvíš," naklonil jsem se přes spící dítě a zlehka políbil blonďatého chlapce, „Dobrou noc, Lásko. Miluju tě."

Ahoj :) omlouvám se, že jsem nepřidala už včera, ale nějak nebyla nálada a... taky Vás dokážou tak na*rat lidi, kteří tvrdí, že něco neumíte, i když oni na tom jsou ještě mnohem hůř? Mě ano :/ a to se týkalo právě psaní, takže asi chápete, že potom se člověku nechce moc psát- zvlášť, když se v příběhu zasekne... :(

Strašně moc děkuji za komentáře, které mi vždy zvednou náladu a inspirují <3 hvězdičky a přečtení (27 700 :OO dáme 30 000, co říkáte? :D)

- Omluva za chyby + na obrázku by měl být Tommyho otec :3 -velké poděkování @adelinka9

odměnu hodím až příště, protože jsme se stále ještě nedostali tam, kam chceme :/ ale, myslím na to :D