Tommy (Mpreg, hybrid)

Císařský řez 2

Tahle povídka je ještě neviditelnější, než jsem čekala :( :DD tak se snad někdy někdo chytí... - proto přidávám tento víkend již 2. díl :)
(+ VYSVĚTLIVKA -00121HMc- 00121=kolikátý od vzniku prvního hybrida, H= hybrid, M=masculin ´muž´, c= cat ´kočka´)
PS: omlouvám se za chyby :)

Zažili jste někdy kocovinu, tak silnou, že jste si přáli, aby jste se už nikdy nemuseli probouzet? Tak já ano, právě teď a mám okno, že mám problém si vzpomenou na vlastní jméno.

Podrážděně jsem zabručel a přetočil se v posteli na druhý bok, ale usoudil jsem při pohledu na hodiny, které ukazovali dvě odpoledne, že už je docela čas...

Sprcha, chvilková žaludeční slabost..., pokus nasnídat se, opětná žaludeční slabost a konečné uvelebení v křesle s půllitrem silné, neslazené kávy- tak probíhalo mé “ráno“. Zrakem jsem přejížděl nábytek, jestli něco nechybí nebo není rozbité, vše se zdálo v relativním pořádku, ale odpadků tu bylo jak na smetišti.

Na ledničce visel linkovaný papírek, o kterém jistě vím, že jsem ho tam nedával, a proto jsem pro něj rychle sáhl, čehož jsem okamžitě zalitoval, protože má hlava mě bolela jako bych v ní měl střep...

Jamie, byl bych překvapen, kdyby sis pamatoval, co jsem ti včera dal za dar, proto jsem ti to radši napsal (ještě předtím, než jsme to oslavili :D). Můj dar máš ve druhém pokoji pro hosty a klíč jsem pokládal do ložnice na stolek, doufám, že tam pořád je, jinak- KOUKEJ HLEDAT! S láskou Zayn :* :DD

Podrbal jsem se na zátylku a pokoušel si vzpomenou, co jsem to jenom dostal, ale v hlavě jsem měl jen velkou díru.

Vydal jsem se do patra pro klíče, k mému překvapení byly stále na místě, které Zayn popsal, bohužel vzpomínka na svém místě nebyla.

S cvaknutím zámku jsem otevřel dveře a opatrně nakoukl dovnitř...

„No, to je dost, že mi neseš jídlo! Už se nedivím tvému křečkovi...,“ brblal naštvaný hlas z pokoje a mně to došlo – dostal jsem hybrida. Hybrida, který mluví a nemá strach, proto jsem hned na otočku zabouchl dveře a běžel do kuchyně.

Zapřel jsem se o stůl a zhluboka dýchal. Tohle je zlý sen!Jenom zlý sen. Až se probudím, tak tady nebude a já si budu žít zase ve svém nepořádku...

Čtvrt hodiny jsem se vzpamatovával a mezitím připravoval nějakou zeleninovou polévku a pár plátků kuřecího masa s chlebem.

Již podruhé jsem otevřel dveře, tentokrát odvážněji, ale můj “mazlík“ se zdál ještě víc rozzuřený.

„Hodláš vzít zase roha?“ posměvačně se optal a narovnal se, aby mohl přejít ke mně. Nebyl tak vysoký jako já, ale mohl mít něco kolem sto osmdesáti, protože byl o půl hlavy nižší..

„Jestli se mnou budeš mluvit tímhle tónem, tak...“ byl jsem přerušen.

„Tak, co? Huh? Budeš mě mlátit? Znásilníš mě? Tak co?“ zařval z plných plic, „Já nejsem tvoje hračka! Nemůžeš si se mnou dělat, co chceš, jsem stejný jako ty a rozhodně si nenechám rozkazovat od tebe!“ jeho slova doprovázelo vrčení a světlé uši, které včera vykukovali ze světlých vlasů, teď vidět nebyly.

„Uklidni se!“ snažil jsem se, ale marně.

„Hned na začátek si dáme několik pravidel- nebudu s tebou spát, nebudu ti kouřit, nebudeš se mě dotýkat, budu dostávat najíst třikrát denně, chci chodit i na čerstvý vzduch, ale hlavně na mě nebudeš křičet a ani zvyšovat hlas!“ vyjmenovával na prstech a já jen užasle zíral.

„Dodnes jsem žil v domnění, že jsou koťata sladká a milá,“ řekl jsem si pro sebe, ale ta kočka si toho všimla.

„Nikdy mi neříkej kotě! Jsem člověk,“ nespokojeně mrskal ocasem ze strany na stranu.

„Má veličenstvo ještě nějaké přání nebo může služebnictvo již opustit komnatu?“ ironicky jsem se zašklebil a on uraženě přešel k malému stolečku u okna s jednou židlí. Položil jsem před něj tác s jídlem a on pokrčil obočí.

„Zelenina?“ zaslechl jsem, ale radši to nijak nekomentoval.

Proštrachal jsem skříně a vyndal nějaké oblečení, co by mu mohlo být a vydal se zpět. Hodil jsem to všechno na postel a posadil se na parapet vedle něj.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ snažil jsem se být milý.

„00121HMc,“ monotónně vydechl.

„Nechci číslo, které si měl na zkumavce, ale tvé pravé jméno,“ jestli bude i nadále tak příkrý, tak bude těžké s ním navázat jakýkoliv vztah.

„Tom,“ úsečně odpověděl a řezal si další kousek masa.

„To je hezké jméno. Já jsem Jamie,“ konstatoval jsem, „Kolik ti je let? Mně je osmnáct,“ zvedl pohled.

„Sedmnáct. Vypadáš starší...,“ prohrábl si vlasy a vykouklo jedno béžové ouško.

„Mám to brát jako kompliment?“ odpověď jsem nečekal a taky ji ani nedostal, „Přinesl jsem ti nějaké oblečení, ale je to jenom prozatím- musím ti něco koupit,“ hrál jsem si s ubrouskem, dokud mi ho nevytrhl z rukou.

„Stačí mi jen spodní prádlo, ale potřebuji boty,“ podíval jsem se pod stůl a přikývl- měl jen ponožky.

Tom si sundal tričko a zamířil k hromadě na posteli. Na jeho břiše byly dvě hodně výrazné jizvy a má zvědavost okamžitě potřebovala vědět, od čeho jsou, „Od čeho máš ty jizvy na břiše?“

„Císařský řez,“ odvětil naprosto v klidu jako by to byla normální věc.

„To je vtip, že?“ Pohotově jsem si zase stoupl.

„Měl by?“ očividně se bavil nad mou nechápavostí.

„Jsi kluk,“ přešel jsem k němu.

„Jsem hybrid,“ stále nevnímal moji přítomnost.

„Ty máš dítě?“ konečně mi vše došlo.

„Dvě,“ nandal si tričko, shodil kopičku na zem a lehl si do postele.

„Co? Dvě?!?“ radši jsem si sedl na okraj postele, aby to se mnou nepraštilo, „Kde je máš? Ty sis ke mně přivedl taky?!?“ vyšiloval jsem.

„Ne,“ přikryl se peřinou.

„Tak kde jsou?“ chytl jsem ho za paži, ale on se okamžitě vytrhl.

„Nesahej na mě!“ zakryl se až po bradu, „Co chceš slyšet? Společensky přijatelnou pravdu nebo realitu? Ale žádný lítostný obličeje!“

„Mluv!“ podíval jsem se na něj a mírně se usmál.

„První dítě prodali den po narození, protože bylo jako já a druhý jsem ani neviděl, prý ho dali do děcáku- co jsem zaslechl, když se bavili,“ mluvil naprosto smířen se skutečností.

„Proč si o ně nebojoval?“ nedokázal jsem si představit, že by se někdo jen tak vzdal dítěte, natož pak dvou.

„Byl jsem malý a stejný jako ostatní hybridi- vystrašený, nezkušený a hloupý,“ poprvé mu posmutněla tvář.

„Jak moc malý? Je ti sedmnáct, ještě stále jsi malý na děti,“ bylo mi toho kluka líto. Jak moc rychle musel dospět, aby mohl žít v lidském světe.

„První jsem měl ve třinácti a do roka i druhé. Chci spát, můžeš jít,“ otočil se na druhý bok.

„Kdo- kdo ti to udělal?“ Tom již nereagoval, ale celý se třásl jako když pláče, proto jsem v tichosti opustil místnost.

Čekal jsem, že bude jiný, ale nevěděl jsem, jak moc. Tom si zažil peklo a já rozhodně nebudu ten, kdo v tom bude pokračovat, ale musím si nechat jistou autoritu před veřejností.

Myslím, že nebude tak nepříčetný, jak prorokoval Zayn a soužití pod jednou střechou se naučíme.