Tommy (Mpreg, hybrid)

Potlačit slzy 53

Ahoj :)

Dnešní díl je o něco delší, protože jsem přidávala naposledy před 4 dny :O

Celá část je docela smutná, protože i celý můj den byl strašný a možná se to trochu podepsalo... :( (poprvé v životě jsem psala při písničce, která hrála stále dokola a dopadlo to tak, jak to dopadlo a musím rovnou říct, že ta písnička je skvělá- text je úžasný :3 když nebudete všemu rozumět, tak jděte sem a najdetě si od OneRepublic-Love Runs Out - Karaoke texty, texty písní, youtube videoklipy, fotky

a na obrázku je Teodor :) (jako už u 47.dílu)

Moc za vše děkuji a poslední komentáře mě totálně dostaly :DD děkujů <3

Po Tommyho lících stékaly slzy a tvář byla zohyzděna trpícím výrazem, ale přes semknuté rty se nedostal ani jediný náznak křiku, kterým by nejraději ventiloval neskutečnou bolest- jak fyzickou, tak psychickou. Všichni, kromě dětí, jsme v autě věděli, že jestli se k doktorovi nedostaneme co nejdříve, tak dítě zemře a nejpravděpodobněji i Tommy...

„Už nemůžu," šeptem procedil skrz zuby a po čele se mu svezl další pramínek potu z propocených vlasů.

„Už tam skoro jsme, vydrž," snadno se mi říkalo, protože jsem si nedokázal ani představit jakou bolestí prochází a to všechno jenom kvůli mně!

Povolená rychlost pro mě nic neznamenala- v místech, kde bylo maximum sto kilometrů v hodině jsem se řítil bezmála sto padesátkou, protože mi to auto dovolovalo a protože vedle mě umírali mí dva nejbližší lidé- hybridi...

Tommy se mi jednou pokoušel popsat bolest, která pronásleduje první pokusy dítěte dostat se na svět, ale já to nechápal, bylo to těžko představitelné. Říkal, že jsou to šíleně velké křeče v podbřišku a tlak, hlavně tlak, který jakoby roztrhával tělo zevnitř, protože se dítě snaží pootočit, ale mužské tělo na to není připravené a ani vybavené, takže pokud se rychle nezakročí vnějšími silami, dítě potrhá orgány, způsobí vnitřní krvácení a nositel během chvíle umírá, ale to on osobně neznal- ani tak velikou bolest, jakou pociťoval právě v tuto chvíli, protože Cora byl mnohem připravenější než my a dítě z Tommyho nechal vyndat dříve, než se jakékoliv silné křeče rozjely, ale kdo ví, jak dlouho to teď Tommyho bolelo...

„Zůstaňte tady!" houkl jsem poplašně dozadu a rychlostí blesku oběhl vozidlo, abych mohl vzít chlapce s dítětem v břiše na ruce a donést ho do nemocnice.

Příliš jsem si nevšímal zvědavých pohledů ostatních pacientů nebo naštvaných slov kvůli předbíhání v dost dlouhé frontě u recepce, „Do nemocnice zvířata nesmí!" vrchní sestra nás obletovala jako vosa bonbón.

„Je to hybrid a jestli se okamžitě nedostane na sál, tak zemře," zafuněl jsem pod váhou těla, které už bylo téměř bezvládné.

„Tohle je nemocnice, ne nějaký," máchala rukama kolem sebe a následovala nás po chodbě k místnosti, která byla určena pouze pro doktory, abych nemusel čekat, než si nějaký vypije kávičku a odhodlá se něco dělat, „...nějaký zverimex," rozkopl jsem bílé dveře do místnosti a porozhlédl se po zděšených obličejích postarších doktorů.

„Co si to dovolujete?" zarazili v okamžiku, co spatřili hybrida v mé náručí.

„Má v sobě dítě a to chce ven, bohužel brzy a já jsem ho už nedokázal dovézt do Londýna, kde jsme měli naplánovanou operaci a domluvené lékaře," hystericky jsem mumlal jedno slovo přes druhé, abych to měl a nejdříve za sebou a oni konečně něco udělali.