Tommy (Mpreg, hybrid)

Hysterický křik 47

Ahoj :)

... je tu další z mých nepříliš úspěšných dílů :/ ale doufám, že se i tak bude třeba někomu líbit :)

Moc děkuji za tolik hvězdiček, úchvatných komentářů (které jsou na psaní úplně to nejlepší :33) a 25 500 přečtení :OOO DĚKUJŮŮŮ!!! <3

Omluva za chyby :(

„Tommy, my ho najdeme, jdi se ještě aspoň na chvíli prospat," vyčerpaně jsem se zapřel o cihlovou zídku nedaleko Saint Mary's and St. John's C.E. Primary School a zaposlouchal se do Tommyho hlasu na druhé straně sluchátka.

„Jdu za vámi," plačtivě vyslovoval každičké slovo.

„Ne! Zůstaň doma, jedu za tebou, nemá to cenu, protože stejně nevíme, kde jinde bychom měli hledat," frustrovaně jsem vydechl.

„Prosím," rozvzlykal se už naplno a mně to trhalo srdce. Nebyl jsem schopný najít naše malinké děťátko...

„Ještě něco zkusíme," nadhodil jsem poslední lano naděje, „Miluju tě," zaslechl jsem krátkou odpověď a poté pouze pípání, jak zavěsil.

„Co chcete ještě zkusit?" ironicky promluvil Cora kousek přede mnou, „Hledáme celou noc a jediné, co jsme našli, byl Teodorův obojek, který byl jediným vodítkem k jejich nalezení," schovával opuchlé oči dlaní prsty s drahými prsteny.

„Pojedu na policii, ať po nich vyhlásí pátrání," právě jsem se rozhodl, „Snesu nějakou tu pokutu a záznam za neuhlídání hybrida, ale nenechám to jen tak," z kapsy jsem vytáhl klíčky od auta.

„Ani omylem!" křečovitě mi sevřel předloktí, „Nenechám se kvůli těm kočkám zavřít," pokoušel jsem se setřást jeho ruku.

„Nezavřou nás. Když se Vám ztratí dítě, tak do vězení taky nejdete," natočil jsem se ke Cora čelem.

„Proboha, to jste tak-," raději to nedopověděl a znovu se chytl za hlavu.

„Jo, jsem," odsekl jsem značně naštvaně.

„Tady nejde o to, že se ztratili, ale o to, že Tristan vůbec existuje," s pozvednutým obočím jsem stočil nezaujatý pohled zpět na Cora.

„Netuším, co tím chcete říct," přiznal jsem a čekal na vysvětlení.

„Sakra, je zakázáno jakkoliv rozmnožovat hybridy mimo TISofIHA," můj mozeček pomaličku vstřebával nové informace, „Tristan a Tom a vlastně už i to Vaše další dítě jsou ještě mnohem nelegálnější než drogy a podobně, protože je to křížení ras, chápete? Je to proti přírodě a v Americe je za to trest smrti," ironicky se ušklíbl, „ale my se přeci nemusíme ničeho bát, vždyť v Británii je za to jenom doživotí."

„To nemyslíte vážně. Řekněte, že si děláte srandu!" s pološíleným úsměvem na tváři zakroutil hlavou, „Proč jste mi to neřekl?"

„Já jsem Vám hybrida nedal a mě taky nikdo nevaroval, že může otěhotnět," nevěřil jsem mu z poslední věty ani slovo.

„Víte o hybridech všechno," snažil jsem se korigovat své emoce, ale příliš se mi to nedařilo.

„Bylo mi dvacet dva, když jsem dostal čtyřleté dítě s ocasem a o osm let později už bylo v tom, neměl jsem moc na výběr, než si k tomu sednout a naučit se vše nazpaměť a vymyslet plán, jak to utajit...," příliš jsem Cora nevnímal.

V hlavě jsem si přebíral, co vše by se mohlo stát, kdyby to prasklo a došel jsem k závěru, že vyhoštění ze země by bylo jen v lepším případě, ale i kdyby se stalo jenom to, tak by mi sebrali Tommyho, děti, které by celý život žily v jednom pokoji s vědci za zády a kdybych se k tomu přihlásil hned, tak by z Tommyho naše dítě vyrvali ještě před porodem...

„Musím Tristana najít," vyhrkl jsem z nenadání a přerušil tak jeho výklad.

„Říkám Vám to naposledy, nemáte šanci toho hybrida najít," přehnaně gestikuloval jako by mluvil s totálním debilem.

„Je to moje dítě, mám o něj strašný strach," zaúpěl jsem se slzami na krajíčku.

„Také mám o to dítě strach, ale myslím, že Teodor by nikdy Tristanovi neublížil a ve chvíli, kdy budou mít hlad, tak přijdou zase sami, protože jim stejně nic jiného nezbude," chtěl jsem věřit Mehmedovým slovům, ale kdy budou mít hlad a budou tak zpustošení, že se dokonce i Teodor rozhodne vrátit se klopenýma ušima a stáhnutým ocasem mezi nohama, aby prosil o odpuštění?

„Nebo se taky sami vrátit už nikdy nemusí," jen myšlenka na to, že bych mého malého chlapce už nikdy neviděl, mi rvala srdce z těla.

„Vy teď můžete udělat jen jedno a to, že pojedete domu za Timeusem a postaráte se o něj," jako by věděl, jak moc špatně na tom Tom je, „Já obvolám několik lidí, kteří by nám mohli pomoci a určitě se najdou, ale pamatujte- žádná policie a podobné blbosti, ano?" zlomeně jsem přikývl a nechal Mehmedovu ruku spočívat na svém rameni, „Je půl páté, za chvíli se bude rozednívat, tak si jděte lehnou a dejte něco na uklidnění Timeusovi."

„Dobře," rezignovaně jsem se odšoural k autu a ještě pomaleji vyrazil přes Londýn zpět za Tommym.

„Tristane?" hysterický křik mě pohltil okamžitě, co jsem otevřel dveře a o to bolestivěji musel sdělit pravdu, „Jamie, kde je Tristan?" Tommy s napuchlýma očima, tmavými kruhy pod nimi, rozdrbanými vlasy a malým uplakaným chlapečkem, který byl stejně roztřesený jako jeho otec, křečovitě přimykal dítě k hrudi, i když mu k tomu těhotenské břicho značně překáželo.

„Nenašli jsme ho, ale Cora ještě někam jel," převzal jsem si dítě do vlastní náruče, „Proč si budil Tommyho? Koukni, jak je nervózní," stiskl jsem prcka a zadíval se na Tommyho, který se v záchvatu pláče svezl na podlahu, „Zlato vstávej," podepřel jsem bezvládné tělíčko s rozdrbanými vlasy, „půjdeme spinkat, lásky moje, potřebujeme si odpočinout."

„Tristane!" choulil se do klubíčka a z posledních sil neustále opakoval jméno našeho ztraceného děťátka, „Tristane..."