Poslední přání: Příliš příležitostí!

Kapitola I.

Konečně.
Konečně se mi to povedlo.
Konečně jsem zemřela.
Konečně se mi to podařilo.
Konečně jsem ukončila tento nespravedlivý život.
Konečně je po všem...

Mladá hnědovlasá dívka jménem Ema Straširybková se nadnáší uprostřed ničeho, dokud se neocitne v obří zarudlé kruhové místnosti. Na jejích zdech jsou velká okna, přes které však nelze nikam vidět. Před okny visí závěsy, které se vlní a zhruba metr nad mramorovou podlahou se mění v třpytící se prach. Uprostřed místnosti je vyvýšená, opět kruhová, podlaha, do které je vyryt obrazec, jež zakrývá tělo bezvládné Emy. Několik stop od vyvýšeniny stojí tefrový trůn, na němž sedí ženská postava. Po nepatrné chvilce se Ema probouzí a z leže přechází do sedu. Zmateně se rozhlíží kolem sebe. Je tohle nebe? Nebo snad peklo, ptá se sama sebe, když v to zaslechne zdánlivě vysměvačný hlas: „Ani jedno." Ema pohlédne směrem k trůnu ze sopečného prachu a spatří ženu s přespříliš dlouhými rudými vlasy, oblečenou do oranžovočerveného oblečení, za které by se ani Miss nestyděly. „Konečně jsi tady," spustí záhadná žena, „o-če-ká-va-la jsem tě," dokončí větu trhaně po slabikách. „Opravdu?" diví se naše mladá Ema. „Ale ovšem, však se již půl roku utápíš v šílených depresích a chceš se zabít – což se ti nutno uznat povedlo," poví ji žena v rudém a sarkasticky ji zatleská. „Takže, já jsem opravdu.. mrtvá?" stále tomu nechce Ema uvěřit. Žena jí jenom pokýve hlavou a zadívá se na ní svýma karmínově rudýma očima. „A.. jak jsem vlastně zemřela?" zeptá se ji dívka, načež začne usilovně přemýšlet. „Ne, počkat! Už si vzpomínám!" rozpomene si a začne si vzpomínku zpětně přehrávat v hlavě...

Smutná Ema, s červenýma očima od toho všeho breku a rozteklým líčením, pomalu vkročí v koupelně do naplněné vany, za jejíž špunt je přivázaný provázek, který míří někam nad vanu. Provázek odváže, naposledy se nadechne a vycukne ze sebe: „Sbohem, všichni." Pak už jen pustí provázek, jehož druhý konec byl přivázaný za toustovač přehozený přes prádelní šňůru, a ten už jen sletí do vany.

... „Jojojo, tohle," začne na její vzpomínku reagovat cizí žena, přičemž v sobě dusí záchvat smíchu bušením do svého trůnu, ze kterého se práší. „Chtěla ses zabít toustovačem, ale," už to nemůže zadržet, „zapomněla jsi ho zapojit do elektřiny!" Žena se směje tak nahlas, že se její smích ozývá celou kruhovou místností. Ema jí jen s nabručeným výrazem pozoruje. Pak už to však nevydrží a do smíchu ji vstoupí: „No jo, tak se mi toustovačem zabít se nepovedlo, to je toho! Tak jsem zemřela tím, že jsem se utopila. Pamatuji si, že jsem potom strčila hlavu do pračky a zapnula jí." Žena se však dál nepřestává tlemit. „Co je tady vtipného?" začíná Ema zuřit. „Nebyla to pračka, ale sušička!" začíná žena z toho svého záchvatu plakat. Emě je taktéž do breku, avšak to kvůli záchvatu smíchu pravděpodobně nebude. „Kdo vlastně jsi, že se mi směješ?!" vyjede po ženě Ema. V tom, zničehonic, se záhadná žena přestane smát, jako by se nic nestalo, a stoupne si na svůj trůn. Pak pohodí svými vlasy a zaujme sváděcí pózu. „Já jsem velká bohyně ohně a lávy, která byla pověřená největším bohem o to, aby střežila bránu do našeho světa. Magma mé jméno jest!" představí se žena jako bohyně Magma. „Tak bohyně..." povzdechne si Ema a zahrne se myšlenkami, jak ve svém životě byla nikdo. Ze svých očí roní slzy a přitom sleduje, jak se Magma štrachá v truhle a něco v ní hledá. „Tak se na to podíváme," řekne vítězně Magma a z truhly vytáhne pergamen, který okamžitě roztáhne. „Osobní list Emy Straširybkové, narozena v sobotu o světovém dni diabetiků v roce 2008, datum úmrtí dne veterinářů v sobotu roku 2022. Hmm, páni, narodila jsi se v sobotu a zemřela jsi v sobotu, to je mrtě cool," začte se do pergamenu Magma a čte z něho životní data Emy. „Příčina úmrtí," pokračuje ve čtení a zase jí popadne chrochtání z toho, jak se strašně moc snaží nesmát. „Dočti to!" vyzývá ji Ema, která si stále nemůže vzpomenout na to, jak vlastně zemřela. „TRAPAS!" přečte Eminu příčinu smrti, pergamen s jejím životem odhodí a zase propadne dalšímu záchvatu smíchu. „T-trapas?" nemůže uvěřit Ema svým uším. „Nezemřela jsem náhodou pádem ze schodů?" podivuje si, když si vzpomene na další úryvek ze svého života. Magma se opět zklidní. „Ne, to tě bohužel naneštěstí záchranáři včas zachránili. Škoda, mohly jsme se seznámit už dříve," udělá Magma kawaii smutný výraz. Ema upadne do podivného záchvatu. „JAK JSEM MOHLA TEDY ZEMŘÍT NA TRAPAS?" začne řvát, co jí dech stačí, a u toho se snaží se nevybrečet ze svého mrtvolného stavu. „Já to viděla," povzdychne si Magma a přikousne si ret, když na ní opět přichází záchvat. „Pozvala jsi svého – tuším, že tomu vy pozemšťané tak říkáte – crushe do kina a on tě odmít! Padla jsi studem a skončila tady!" vysvětlí Magma Emě a opět vybouchne smíchy. „No to snad né," stydí se i ze záhrobí za sebe Ema. „No to snad jó! Byla jsi tak rudá. Plácla jsi sebou o podlahu a nikdo ti nepomohl! Komické," libuje si nad jejím neštěstím lávová bohyňka a přitom se popadá smíchy za břicho. „Tak jaký to je pocit, Emičko Straširybková, zemřít na," malinko si Magma odšklíbne, „trapas?" Ema to těžce nese a hluboce to všechno rozdýchává. Zemřít na trapas? To přece není možné! A kde se to vůbec Ema nachází? „Kde to vlastně jsem?" snaží se Ema změnit téma, aby si z ní už bohyně nedělala legraci. „V ráji," uklidní se Magma. „Zde budeš spasena, a víš kým?" zvídavě se Emy optá. „K-kým?" nemá sebemenší tušení Ema, ale je z toho mírně neklidná. „NO PŘECE MNOU!" je z toho až moc nadšená Magma a ze své velké lávově červené kozačky vytáhne svou magickou hůl. „Byla jsi vybrána naším společenstvím bohů! Zvolili jsme tě, abychom tě mohli spasit!" radostně z trůnu vyskočí a začne na Emu mířit svojí holí, jejíž krystal připomíná vybuchující sopku. „Spasit před čím?" nechápe Ema. „No přece před smrtí! Díky nám budeš žít věčný život! Jen si řekni, jaká chceš být?" je do toho Magma až přespříliš zapálená. „Ale já nechci žít!" odmlouvá Ema, avšak jí šílená bohyně neposlouchá. Sopečný krystal začne rudě zářit. „Emičko, jenom pověz! Chceš být hezká, hnusná, tlustá, hubená? Chceš mít pořádné kozy, nebo preferuješ spíše plochost? Chceš mít dlouhé vlasy, krátké vlasy, žádné vlasy, černovláska, modrovláska, zelenovláska, rusovláska, bělorusovláska, blondýnka, brunetka?" vyptává se jí nadšeně Magma. „Ani jedno z toho! Chci prostě zemřít!" odpoví ji odmítavě Ema. „Tak ty se chceš nechat překvapit? Jak milé! Ó, má moci boží, já Magma, bohyně všech ohňů a láv, ti přikazuji, přiveď tuto bezesnou zpět k životu! Nechť jí tepnami opět koluje životodárná krev. Ať se vrátí k živým tam dole!" řekne Magma své zaklínadlo kouzla a vyšle ho na Emu, kterou pohltí záře a celou ji změní. Pak se vyvýšená podlaha pod ní rozevře a červeným paprskem ji sešle zpět do říše živých. „JÁ NECHCÍÍÍ!" jsou Emina poslední slova, než se tak stane. Magma pouze sleduje, jak se Ema řítí zpět dolů, a u toho se nahlas směje. „Tahle práce mi jde tak skvěle!" libuje si sama nad sebou a jde si opět sednout na svůj trůn.