Husson a Bruna Vibiovi – sourozenci z vesnice nedaleké od hlavního města Nazisubarashi. Je jaro, příjemné jarní odpoledne, a tak na sobě děti mají lehké oblečení. Je doba míru, místním lovcům se daří denně vybíjet místní život ohrožující monstra. I proto si místní děti mohou hrát celý den bez toho, aniž by se jejich rodiče museli obávat o jejich životy. Už od pradávna je však dětským zvykem pokořovat vlastní strach, a ani zdejší nejsou výjimkou. Mezi těmi, co chtějí odolat strachu, jsou i Husson a Bruna. A jak lépe a kde jinde by se odvaha dokazovala lépe než strávením noci na hřbitově?
Zdejší hřbitov je tajemný. Rozlohou je ohromný, místo svého odpočinku zde nachází i spousta obyvatel z Nazisubarashi. Hřbitov se dá bezproblémově poznat díky menšímu gotickému hrádku, který zde prakticky nahrazuje roli kostela, ačkoliv se využívá jen jako sklad nezbytného pohřebního náčiní. Je tedy vlastně opuštěný. Nebo spíš to si místní myslí.
Setmí se a sourozenci Vibiovi projdou vrzavou hlavní bránou na místo mrtvých. Drží se spolu za ruce a našlapují opatrně, aby omylem jeden z hrobů neznesvětili. Zastaví se u vchodových dveří hrádku, kde se posadí na ledový kamenný schod. Právě zde hodlají přečkat noc.
Fouká studený vítr a do jeho řádění se hřbitovem rozléhá podivná melodie brumlačky. Husson a Bruna se klepou jak strachy, tak i zimou. Náhle se však znenadání otevřou velké dřevěné dveře do hrádku, jako by snad někdo chtěl, aby šli dovnitř. A tak se i stane.
Právě z gotického hradu vychází ta zvláštní melodie, kterou snad ti dva ani dosud nevnímali. Na jedné ze židlí totiž sedí plyšový medvídek, co v packách svírá brumli a v ústech na ni hraje. Jelikož je jim sotva deset, tak jim to ani děsivé nepřijde, jak by někomu mohlo připadat. V hrádku je na neosídlený hrádek poměrně teplo, a tak děcka bez váhání vběhnou dovnitř a usídlí se tam.
Velké dřevěné dveře se zase zavřou, opět samy od sebe. V tu náhle se změní v hrádku atmosféra, z pohodové klidu v teple se stane v mžiku okamžiku obrovský strach. „Mami! Kde jsi?" ptá se vyděšeně Bruna. Uvnitř hradu se zjeví nová postava. Je zahalená a nelze ji snadno rozpoznat. Na hlavě má typický čarodějnický klobouk, avšak skrz něj prochází zvířecí uši. V ruce drží magickou hůl a má na sobě plášť. Není to ani člověk, ani zvíře. Že by démon?
"Mami. Tati! Pomozte nám, prosím!" začne marně volat po svých rodičích i Husson. Avšak jsou uprostřed noci uprostřed hřbitova. Pomoc nepřijde. Špička magické holi čaroděje začne fialově zářit. Pak už jen Vibiovi popadají a jejich duše opustí jejich těla.
·Pos—Přá—Pří—Pří!·
— Poslední přání: Příliš příležitostí! —
— Prequel ke VI. kapitole —
·Před sto padesáti lety·
ČTEŠ
Poslední přání: Příliš příležitostí!
HumorPřáli jste si někdy přejít po smrti do jiného světa? No, Ema Straširybková ne. Ema je citově složitá a komplikovaná dívka, ostatně jako všechny v jejím věku (je jí 13 let), která se jednoho dne rozhodne skoncovat se svým životem. Ale věci tak úplně...
