Poslední přání: Příliš příležitostí!

Sequel k XI. kapitole

„Mami! Tati!" vykřikne Avindra radostí, když dorazí Knihovnomolové zpět do královského paláce. „To už jste tady?" spadne královně Sextilii kámen ze srdce. „Ano," nadšeně vběhne Avindra matce do náruče a obejme se s ní. „A co ten vrah?" přejde rovnou k věci král Sextus Saturninus I., načež mu Viarnar předhodí Feranovu hlavu. „Výborně," pochválí je Jeho Veličenstvo, „odvedli jste pro Korunu a pro království velkou práci. Zajistím, aby vás odměna neminula." „Nicméně," přeruší na chvíli dění Avindra,  „kromě hlavy vraha mého bratra jsem vám přinesla ještě jednu trofej." Ukáže na zhrzenou Verecundiu. „Kdo to je?" šeptne bezradná královna svému drahýmu. „Nemám sebemenší tušení," zašeptá ji král nazpět. „Mára undómë!" spustí Verecundia, „estályë Verecundia un nin ná eldar tári." Knihovnomolové se na ní naštvaně podívají. A pak ji skopou do kuličky. „Vlastně chtěla říct, že se jmenuje Verecundia a je to královna elfů," vysvětluje rodičům korunní princeznička. „A co s ní?" stále nechápou Jejich Veličenstva. „No, do vaší osobní sbírky otroků. Myslím si, že někdo takový je do ní přímo ideální," vysvětlí jim jejich dcera. „Aha," odpoví ji královna. „Dceruško!" obejme tatík své dítko, „já tě tak miluji! Takový vzácný dar jsem si snad ani nemohl přát!" 

Knihovnomolové strávili v královském paláci celý zbytek dne, kdy se blíže seznamovali s mlkhnusfungutskou královskou rodinou. Také jim konečně byly převedeny jejich slíbené šlechtické tituly. Hrabě Viarnar Joronin povýšil na vévodu a všichni ostatní členové guildy (tedy Ema, Ivo a Alex) obdrželi titul hrabat. Tímto se oficiálně stali šlechtou Království dobra. Velká pocta, po které si každý občan království může jen nechat zdát. A guildě Knihovnomolů se to podařilo.

Je večer a těch pět debílků již odchází z královského paláce. „To už jdete?" posmutní královna, když už se musí zase rozloučit se svojí dcerou. „Neboj, mami, však bydlíme tady v Nazisubarashi, tak vás mohu chodit navštěvovat," uklidňuje ji korunní princezna. „Ještě na chvíli zadrž, Avindro," zastaví je Sextus Saturninus. „Ano?" zvídavě se zeptá Avindra. „Jak jistě víš, tak teď jsi korunní princeznou Království dobra, což znamená, že po mé smrti zdědíš trůn," spustí král. „A-ano?" trochu zděšeně ze sebe vypustí Avindra. „Být vládcem tak velké a skvělé říše není jen tak. Upřímně, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys dočasně opustila guildu Knihovnomolů, ač je to velká škoda, protože jste jistě velmi sehraný tým, a zůstala zde v paláci a naučila se těm nejdůležitějším základům, které jsme učili Herberta," řekne král. „Ach, Herberte," posmutní královna a utře si do kapesníku slzu. „T-to mám jako opustit kamarády?" nemůže uvěřit svým uším Avindra. „Ano, ale jen dočasně. Až se vše naučíš, budeš se moc vrátit," odpoví ji král. „Kromě toho potřebuješ i ženicha. Tak by ses v době volna mohla zajímat i o pány," dořekne ještě. „Ž-ženicha?" nechápe Avindra. „No jasně, je ti osmnáct, mohla by ses konečně ožen-" zasekne se, tohle totiž říkával Herbertovi, tak je lehce zmaten, „mohla by ses konečně vdát." „Pokud chceš, může tu klidně Viarnar zůstat s tebou," zamrká král. „Cože?" zhrozí se Viarnar nad představou, že by si Avindru někdy vzal. „Tak jo!" začne skákat radostí princezna. „Có? Né!" brání se Viarnar. „Budiž dobrá. Zůstaneš tu i s Viarnarem," prohlásí král a se svou manželkou se vrátí do paláce.

A tak se guilda Knihovnomolů výrazně zmenšila. I když jen dočasně.

·Pos—Přá—Pří—Pří!·
— Poslední přání: Příliš příležitostí! —

— Sequel k XI. kapitole —
·Knihovnomolové v nouzi!·

— Konec prvního aktu —