Poslední přání: Příliš příležitostí!

Kapitola II.

Konečně.
„Nebreč,"
Konečně se mi to povedlo.
„stejně jsem tvou pomoc nechtěla."
Konečně jsem zemřela.
„Konečně."
Konečně se mi to podařilo.
„Konečně se mi to povedlo."
Konečně jsem ukončila tento nespravedlivý život.
„Konečně zemřu."
Konečně je po všem...
„Avindro,"
...
„neděkuji ti za nic."

„Ara ara~, to už jsi zase tady?" ozve se již známý hlas. „Huh?" vydá ze sebe Ema a povšimne si, že už se opět nachází v obří kruhové místnosti, ve které je červená barva doma. Ema opět leží na vyvýšené kruhové podlaze a před sebou vidí trůn ze sopečného prachu, na kterém sedí bohyně ohně a lávy. „Ty?" řekne skoro až agresivně Ema. „Kdo jiný?" usměje se na ní Magma. „Snad sis nemyslela, že bych tě nechala tak snadno zemřít. Nemohu přece nechat odejít někoho tak vzácného, kdo zemřel," odmlčí se a malinko si uchechtne, „trapasem." „Ale já chci zemřít!" odsekne ji Ema. „Vy mladí vlastně ani nevíte, co chcete," začne ji poučovat bohyně, načež si opět vytáhne svojí hůl. „Ale není se čeho obávat, naštěstí na tebe dohlíží tvá milovaná Magma, která tě zemřít nenechá. No nejsem já geniální?" raduje se sama nad sebou žena v červených šatech. „Ne, nejsi! PROSTĚ MĚ NECH ZEMŘÍT!" okřikne ji Ema, avšak ji Magma dá prst na pusu. „Pššt," zašeptá Magma a sopečný krystal na její magické holi začne zářit. „Ó, má moci boží, já Magma, bohyně všech ohňů a láv, ti přikazuji, přiveď tuto bezesnou zpět k životu! Nechť jí tepnami opět koluje životodárná krev. Ať se vrátí k živým tam dole!" pronese Magma zaklínadlo a Emu opět zahalí červená záře. Ema opět změní svůj vzhled a propadne se dolů z místnosti zpět ke smrtelníkům. „A tam dole pozdravuj!" mává ji na cestu bohyně a opět se libuje nad svou vydařilou prací.

·Pos—Přá—Pří—Pří!·
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!" — Ema Straširybková

„Děkuji vám za všechno!" loučí se tam dole Avindra se všemi elfy ve vesnici a pokračuje dál ve své pouti do hlavního města Království dobra. Na to, že by ti elfové podle světového loru měli být zlí, ani nemyslí a kráčí si to po polní pěšince pryč. Čeká ji ještě dlouhá cesta, avšak to jí nevadí, cestování celým svým srdcem zbožňuje. A přece si tenhle svůj koníček musí pořádně užít, než jí to znemožní její královská povinnost. Vesele si to poskakuje, když v tom v koutku oka zahlédne další rudou padající hvězdu. „No ne, to už je druhá po včerejšku," zaraduje si nad svým štěstím Avindra a radostně se za červenou hvězdou rozběhne. Je celá šťastná bez sebe, až si nevšimne, že jí pozoruje pohybující se křoví. „No ne, no ne. Kohopak mi to nebesa dneska nabízejí? Že by princezničku?" popěvuje si pro sebe radostně keř pro jistotu nahlas, aby ho někdo slyšel. „Dneska je můj šťastný den!" pronásleduje dál Avindru, jež následuje padající hvězdu. 

Hvězda dopadne kamsi do lesa. Avindře chvíli trvá, než její dopadliště najde, ale nakonec se přesto poštěstí. Už zase stojí před dívkou. Huh, podiví se Avindra, neboť před ní leží někdo, kdo vypadá úplně stejně jako její bývalá kamarádka na jednu hodinu Ema. Teda, vypadá skoro stejně. Tahle má o něco menší kozy, což Avindru potěší. Avindra se dívku pokusí vzbudit, což se jí povede. „C-cóh?" jsou dívčina první slova. „Hej, ty, konečně jsi vzhůru," klečí nad dívkou Avindra a zběsile na ní mrká svýma olivínovýma očima. Dívce chvíli trvá, než Avindru plně rozpozná. „TY?!" ustrašeně vykřikne nahlas. Avindra jen pokýve hlavou. „Emo," osloví ji princezna, „zachtělo se ti překročit hranice smrti, že?" Ema jen nevěřícně kouká na svoji bývalou nekamarádku na celou hodinu. Možná je tak moc zmatená, že na chvíli zapomněla, že chce umřít. „Co se stalo? A proč zase žiju?" diví se Ema. „No, zemřela jsi, vinou kňourysů," zalže princezna, „ale teď jsi se vrátila zpátky." Ema si jenom povzdechne. Přeci jen nezapomněla. Avindra z ní sleze a pomůže jí dostat se na nohy. „Poslyš, jsem na cestě do města Nazisubarashi. Nechceš se se mnou přidat na cesty?" vznese k Emě velkorysou nabídku princezna. Ema se na chvíli zamyslí. Tady v lese bych mohla snadno zemřít, ale když s ní půjdu, tak mi taky hrozí nebezpečí a mohu umřít, kalkuluje si pro sebe výhody a nevýhody nabídky od Avindry naše třináctka s depresemi. Nakonec Ema kývne, načež ji Avindra plná radosti obejme. Ema se prvně brání, ale pak povolí. A tak se společně vydají na cestu dvě dámy nicnetušící o tom, že je stále pozoruje samopohybující se keř.