Poslední přání: Příliš příležitostí!

Kapitola XIII.

V dávných dobách, kdy ještě čas neznal jméno, kontinent nebyl rozdělen válkou mezi Království dobra a Království zla a všechny rasy si byly skutečně rovny, se do jedné drobné vesnice narodil do početné rodiny chlapec se jménem, o němž si nikdo nemyslel, že přežije tak dlouho – Alexander Vestorius. Alex žil v rodině o devíti členech – měl tedy dva rodiče a šest sourozenců. Všichni byli lidé. V dřívějších časech byly takto početnější famílie běžné a to kvůli většímu riziku úmrtí jednoho z potomků. V rodině Vestoriových však měli všichni zdraví jako z ocele, a tak v ní nikdo žádnou chorobou netrpěl. Součástí jejich rodinného domku bylo také pole a zvířecí statek, který jim dokázal zajistit dostatek obživy a zároveň vydělat i nějaký ten peníz. Alexovi rodiče byli Phlippot a Servilia a jak již bylo naznačeno, živili se jako farmáři. Jejich děti pak šly po sobě následovně: syn Harloynus, syn Leopold, dcera Lollia, dcera Elisabetta, dcera Constanza, syn Alexander (ten náš) a dcera Ora. Jediný Alex měl v rodině nadání na magii, a tak ji už od útlého věku trénoval, aby ho v jeho jedenácti letech mohli přijat do Školy čar a kouzel v Hepatitties, hovorově ve Žloutenkách, v té době nejprestižnější škole pro tvory s nadáním na magii. Nutno říci, že během tohoto raného věku byla také jediným takovým institutem, takže se o prestižnosti dá lehce polemizovat. Aby svému synovi pomohli, najmuli mu jeho rodiče dvě lektorky, které ho měly základům magie dopomoci. Pocházely z dalekých krajin a mimo jiné šlo o démonky dvojčata s mírnými lidskými rysy, avšak měly své zvláštnosti. Starší byla zrzka s rudýma zářivýma očima. Každým ránem ve tři hodiny ráno si nanášela na svůj obličej tunu make-upu, protože ten v té době představoval symbol bohatství. Mimo jiné měla také trojkozí (tři kozy), což byla povětšinou první věc, které si lidé všímali. Její jméno znělo Levi'ja'nne. Její dvojče bylo blonďaté a o něco menšího vzrůstu. Make-up nenosila, ten se ji příčil, ale za to se nechávala vystavovat se svými křídly z temné hmoty a svůdným ocáskem, kterým lákala nadržené zoufalce, aby si z nich vzápětí dělala prdel. Ona se jmenovala Levi'ja'anno. Společnými silami učily Alexe základy magie. Nejvíce vynikal v léčivé a obecně podpůrné druidské magii. Na tento obor se mu nakonec podařilo dostat a záhy se ocitl ve svých jedenácti ve Žloutenkách.

Přechod do nového, zvlášť školního, prostředí bylo, je a vždy bude těžké a podobně to tak měl i Alexander. A to dokonce i s pomocí Levi'ja'nne a Levi'ja'anno, které ho obě vyučovaly i na téhle škole. Nicméně i přes různé obtíže ve své třídě v oboru exceloval. Možná kvůli tomu, že druidská magie patřila k nejsnazším oborům, a ne nadarmo se mu jistě říkalo obor pro hloupé či doplňovací obor, do kterého se dostávali mágové, kteří se jinam nedostali. Jeho štěstí však mělo brzo skončit, a to hned ve druhém ročníku. Tehdejší profesoři neměli příliš cit pro ochranu svých studentů, a tak posílali i ty nejmladší studenty školy na akční nebezpečné mise do přírody. Kromě toho ani samotná škola nebyla příliš dobře zabezpečená. Stávalo se poměrně pravidelně, že se do ní někdo vloupal, něco ukradl, někoho podřízl a podobně. Navíc už v té době, kdy šlo o jednu z nejmladších škol vůbec, byla ve stavu, že by se z ní nejeden architekt dnešní doby posral, kdyby do ní vešel. Nebylo moc příjemné chodit po tamních chodbách ve strachu, že se na vás zničehonic může propadnout strop. Škola každým školním rokem hlásila něco okolo deseti tisíc mrtvých, z toho valná většina byli studenti. Leč přesto, výsledky absolventů této školy byly dalekosáhlé, a tak se mohla škola sama označovat za prestižní. A která škola vlastně prestižní nikdy nebyla, že?

Ve druhém ročníku měli studenti vyrazit do hlubokého rozsáhlého lesa. Byli rozděleni do skupinek tak, aby v ní byl každý s jinačím zaměřením magie a mohli se snadněji bránit. V lese na ně čekal úkol, během kterého měli nalézt tajemný magií očarovaný artefakt a donést ho zpátky do školy. Aby to ale neměli tak snadné, byli to přece dvanáctiletí dospělí lidé, tak byl hvozd plný dravé zvěře a jiných tvorů, kteří představovali nemenší hrozbu. Alex byl přidělen do skupiny s dětma, které viděl v ten den prvně, takže vlastně netušil, co od nich čekat, a ani si s nimi neměl během této výpravy co říct. Šlo tedy o poměrně klidnou cestu, která proběhla doslova bez jediného slova. Poprvé se mluvilo až tehdy, když se dorazilo k cíli. „To musí být ono!" prohlásila jedna buchta, která se sama pasovala na vůdkyni, „dokázala jsem to!" „Snad my všichni ne?" zareagoval na ni jeden odvážný chlapec, který hned dostal od buchty a jejich přisluhovačů bídu. „Já jsem tady ta hlavní, takže já musím být ta náležitě odměněna!" už se těšila na tu věčnou slávu po celé škole. Pak poslala Alexe pro onu relikvii, aby ji pro ni získal. Přece by si rádoby princeznička neušpinila vlastní ruce. A nebo nechtěla skočit do očividné pasti, kterou na ně milí kantoři nastražili. Jakmile se Alex předmětu dotkl, past sklapla. Kolem skupinky se zjevila armáda Dávných rytířů. To byla taková organizace, která v té době byla velice legendární, ale v současnosti je irelevantní. Studenti byli ale chytří natolik, že to vyřešili po svém. Vzali si artefakt a Alexe tam nechali na pospas svého osudu. Dávní rytíři Alexe zajebali.