Me and my brother wolf ( TW FF )

23.

Lehce jsem zaťukala na dveře: ,,Mami?" Neodpověděla. Celé dva dny se vyhýbala jakémukoliv kontaktu se mnou nebo se Scottem. Na jednu stranu jsem tmu rozuměla - byla vyděšená. Ale proč nemluvila se mnou? ,,Věděla jsi o tom, že jo?" ozvala se máma ze svého pokoje. Povzdechla jsem si. ,,Jo. Jo, věděla, mami. Ale nemohla jsem ti o tom říct," vypravila jsem ze sebe přece jenom trochu zahanbeně. Na to mi už neodpověděla a já se rozhodla vrátit do svého pokoje, kde jsem setrvala až do večera, kdy Scott přišel z práce. Slyšela jsem ho odemykat domovní dveře a jít po schodech nahoru, pak otevírání dveří od svého pokoje a najednou jsem uslyšela více hlasů. 

Uslyšela jsem i ten, který jsem za tu krátkou dobu přímo nenáviděla a vyděsilo mě to. Pomalu jsem se zvedla z postele a snažila se co nejtišeji otevřít dveře do chodby, abych pořádně slyšela, o co jde. Když se mi to podařilo, vyplížila jsem se ze svého pokoje a potichu našlapovala směrem ke Scottovu pokoji. Přitiskla jsem se ke zdi vedle dveří a poslouchala. Nepletla jsem se. Byl to opravdu Gerard. Ale co tady sakra dělal? Potom jsem uslyšela tlumené mumlání, jako kdyby někdo nemohl mluvit. Znovu jsem se zaposlouchala a rozpoznala mámu. 

Gerard chtěl, aby mu Scott vydal Dereka a jeho smečku - Ericu, Boyda a Isaaca. Prý když to neudělá, něco se někomu stane. Potom jsem uslyšela tlumené bouchnutí a máma popadla dech. Poznala jsem kroky, jak se k ní Scott rozběhl. V tu chvíli jsem se rozhodla pohnout a vtrhnout do pokoje a ještě v poslední chvíli jsem zahlédla v okně ocas kanimy, jak se vytrácí. To byla další věc, co mě zarazila. Myslela jsem, že když je Matt mrtvý (prý se utopil v jezírku), tak bude Jackson volný. Ale jak se k němu dostal Gerard? 

Klekla jsem si k mámě a k bratrovi, abych mohla být psychická podpora. ,,Scotte, musíš mu dát to, co chce," říkala zrovna máma. ,,To nemůžu, nejde to," odporoval jí Scott. ,,Udělej to, musíš," trvala na svém máma. Na to jí bratr už nic neřekl, zřejmě uznal stejně jako já, že je z toho celého jenom v šoku a pořádně si neuvědomuje, co by se mohlo stát, kdyby Scott zaprodal Dereka a spol. V noci jsem nemohla za boha vůbec zabrat. Pořád jsem nad tím vším musela přemýšlet. Na jednu stranu jsem chtěla, aby to už všechno skončilo, aby všichni byli v pořádku a v bezpečí. 

Ale na stranu druhou mě napadaly myšlenky, jestli bychom byli pořád všichni takhle pospolu, kdyby se nic z toho nedělo. Asi ne. Pravděpodobně bych se se svým bratrem a se Stilesem pořád hádala, nikdy bych nepoznala Dereka, nesblížila se s Ericou, Lydií a ani svým způsobem s Jacksonem. Co se týče Jacksona.. to ho teď jako Gerard ovládá místo Matta? Nebyla jsem si moc jistá tím, co to přesně znamená, ale jedno mi bylo jasné - Gerard je daleko horší a nebezpečnější než Matt. Tohle nemůže dopadnout dobře. Jak se mi tak veškeré tyhle myšlenky honily v hlavě, podařilo se mi usnout a aspoň trochu se vyspat na zítřejší lakrosový zápas, kde jsem měla fandit. 

Během zápasu si ke mně, mámě a panu Stilinskimu přisedla Lydie. Byla jsem ráda, že je v pořádku a víceméně při smyslech. Navzdory složité situaci, která se ve městě děla a co jsme všichni prožívali, jsem se ten večer aspoň na chvíli cítila dobře. Seděla jsem na tribuně s mámou, panem Stilinskim, které jsem vždy tak trochu brala jako tátu, se svou kamarádkou, kterou jsem v té době považovala jako nejlepší, a společně jsme fandili mému bratrovi a Stilesovi, který se konečně dostal na hřiště a neseděl na lavičce! Zároveň ale bylo mně a mámě jasné, že se na hřišti něco děje a nešlo jenom o hru. Isaac hrál taky a najednou začal všechny spoluhráče v týmu různě shazovat, podkopávat jim nohy a většina jich už seděla na lavičce. Došlo mi, že se snaží o to, aby Scott šel hrát. Z nějakého důvodu dneska seděl na lavičce a bylo mi jasné, že to je Gerardova práce. Možná proto náš tým prohrával. Ale v tu chvíli to pro mě fakt nebylo důležité. Jediné, čeho jsem is u hry všímala bylo to, abych i přesto, co se na hřišti dělo, ať to bylo cokoliv, nezapomněla podporovat Stilese, který byl tak nadšený, že hraje. 

Jak tak ubíhala hra, pečlivě jsem sledovala dění a snažila se přijít na to, kdo zase dělá problémy i při lakrosu. Samozřejmě mi bylo jasné, že jde o Gerarda, ale nechápala jsem, proč si ten dědek už nedá pokoj. Chvíli jsem však musela od těchhle myšlenek upustit, protože se začalo dít něco úžasného. Stiles získal míč a běžel s ním směrem k bráně protihráče. Všichni čtyři jsme se postavili a nahlas ho povzbuzovali. Tohle se prostě musí povést. 

Už se dostal tak daleko, tohle nesmí pokazit. Stiles se napřáhl a máchl oběma rukama. Gol! Stiles dal gol. Nemohla jsem tomu uvěřit a společně s Lydií jsme začaly vřískat, tleskat a byly jsme z toho nadšené. Musím sice uznat, že jsme z toho rozhodně nebyly nadšené tak, jako pan Stilinski, který teď musel být na svého syna nesmírně pyšný, ale i tak jsme byly šťastné. Zbývalo pár sekund do konce zápasu a během nich se nic zvláštního ve hře neudálo, takže jsme mohli slavit vítězství. Ale to netrvalo dlouho. Najednou postupně pozhasínala světla, která osvětlovala jak tribuny, tak samotné hřiště. 

Potom se všechna světla začala zase postupně rozsvěcet a i přes ten dav lidí na hřišti jsme viděli, že tam někdo leží a asi je zraněný. Všichni čtyři jsme se rozběhli dolů, máma volala Scotta a pan Stilinski Stilese, ale ani jeden z nich najednou nebyl k nalezení. Na hřišti ležel Jackson. Mysleli jsme si, že je v bezvědomí, dokud si k němu máma neklekla a nezjistila, že nedýchá. Začala jsem se panicky rozhlížet kolem, jestli neuvidím něco nebo někoho, divného, podezřelého. Ale nic jsem neviděla. Zároveň jsme zjistili, že si tohle podle všeho Jackson způsobil sám, bez cizího provinění.