Me and my brother wolf ( TW FF )

18.

,,Vy jste se snad zbláznili!" vykřikla jsem naštvaně na Stilese a Scotta. ,,To jako vážně? A co jsme s ním podle tebe měli dělat? Málem včera večer zabil Dannyho, museli jsme kvůli němu strávit několik minut v gay klubu, Argent do něj vystřílel snad celej zásobník a nic mu to neudělalo. Až když ho zranil Derek tak se proměnil zpátky a neprobouzel se. Takže kam jinam jsme ho měli uklidit?" rozjel se Stiles. Povzdechla jsem si a rezignovaně dala ruce v bok a svěsila hlavu: ,,Fajn, uznávám. Těžký večer, asi bylo štěstí, že jste za ním hned běželi a mě s Lydií odvezla domů Allison." 

Už už mě chtěl Stiles pochválit, že chápu vážnost situace, ale já ještě neskončila: ,,Ale připoutat ho řetězy do vězeňského transportu, který jste ukradli tvému tátovi, kterej je, to vám doufám nemusím připomínat, šerifem tohoto města?!" znovu jsem rozpřáhla ruce a ukázala k vězeňskému transportu mezi stromy uprostřed lesa, ve kterém údajně měl být zavřený Jackson. ,,To jsou hned dva trestné činy, kluci. Únos a krádež." ,,Vlastně to není únos, pokud Jackson před pár hodinami posílal SMS, že se zdrží venku s kamarády," snažil se znít chytře Stiles. ,,Co to je zas za hňupovinu?" otočila jsem tentokrát hlavu ke svému bratrovi. 

,,Stiles poslal Jacksonovým rodičům zprávu jeho jménem," vysvětlil pomalu Scott. Nahlas jsem vydechla nosem a vražedně se na oba zadívala. Pak jsem se vydala směrem ke transportu. Neuvěřitelný co je to napadá, fakt že jo, říkala jsem si v hlavě. Když jsem chtěla otevřít dveře od transportu, zjistila jsem, že jsou zamčené. Pomalu jsem se otočila ke Stilesovi: ,,Mohl bys mi aspoň odemknout ty dveře?" Jakmile bylo odemčeno, vešla jsem dovnitř. Jackson seděl na jedné z kovových lavic, které byly po stranách uvnitř transportu a byly součástí auta. Měl na sobě jenom kalhoty, ani boty neměl. 

,,Kde jsou ti dva?" vybafl na mě hned, co jsem za sebou zavřela. ,,Chci, aby sem šli abych je mohl uškrtit," naznačil to rukama. ,,Wou wou, jenom klid Pocahontas. Chápu, že jsi naštvanej, taky se mi to nelíbí, ale musíme si promluvit," snažila jsem se ho uklidnit a posadila se naproti němu na druhou lavici. ,,Víš o tom, že se měníš v obludnou ještěrku se šupinama?" zeptala se ho narovinu. ,,Se šupinama? Jako ryba?" nechápal. ,,Spíš jako had nebo něco takového. Zabil jsi už dva lidi a pár lidí ses snažil zabít, ty si to nepamatuješ?" ,,Doufám, že mám i pěkně dlouhej ocas, abych jím mohl uškrtit Stilese," procedil mezi zuby Jackson a ignoroval mou otázku. 

Později odpoledne jsme stáli kousek od transportu já, Stiles, Scott  a Allison, a bavili jsme se o Jacksonovi. ,,Zabijeme ho," řekl zrovna Stiles. ,,V žádném případě," zamítli jsme to naráz se Scottem. ,,Vždyť vraždí lidi a nic jiného nevíme, co s ním. Ani pořádně nevíme, co je zač," snažil se to obhájit Stiles. ,,Ale on si to nepamatuje. Nic z toho, Stilesi," vložila jsem se do toho. ,,Já taky málem zabil i vás, taky jsem nevěděl co dělám. A pomohli jste mi. On nikoho nemá, musíme mu pomoct, zachránit ho," souhlasil se mnou Scott. 

,,Hlavně to je můj kamarád. Sice kretén, ale furt kamarád," řekla jsem. Na to už asi Stiles neměl co říct a uznal, že zabít ho by asi nebyl úplně nejlepší nápad. Vrátila jsem se zpět ke transportu. Zase jsem si sedla naproti Jacksonovi. Chvíli jsem mlčela a jenom si ho prohlížela, když vom jsem uviděla malinkou kapičku, která se mu koulela z jednoho oka. On brečí? Jackson Whittmore brečí? ,,Brečíš, protože máš strach z malých prostorů?" snažila jsem se trochu to napětí ulehčit. ,,Brečím, protože nemůžu uškrtit Stilese. A nebrečím," odpověděl mi zase náladově Jackson a utřel si obličej. 

,,Snažíme se na něco přijít, ještě vydrž," snažila jsem se ho znovu uklidnit a nereagovat na jeho podrážděný ton. Pak mi něco došlo. Pokud je kanima, dokáže se měnit stejně jako vlkodlak, a má i stejné schopnosti. Jako třeba sluch. ,,Co všechno jsi slyšel?" zeptala jsem se ho přímo. Podíval se na mě pohledem, ze kterého jsem nedokázala absolutně nic vyčíst. ,,Myslíš kromě toho, že mě chce Stilinski zabít?" vyprskl na mě. ,,Nechce. Nakonec... si to rozmyslel. Slyšel jsi třeba co říkal Scott, nebo... já?" zeptala jsem se nenápadně. 

Zase ten nicneříkající pohled. ,,Ne," odpověděl nakonec jedním slovem, čímž mi dal najevo, že k tomu nic jiného říct nechce. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jenom pokývla hlavou a vyšla ven. ,,Stilesi, odvezeš mě domů? Mám ještě nějaké úkoly do školy," snažila jsem se znít v pohodě, ale z nějakého důvodu jsem se tak necítila. Proč mě ranilo to Jacksonovo "ne"? Proč mu vadila vůbec celá tahle situace s kanimou? Mám snad až moc nebezpečných přátel? Uvnitř jsem věděla, že se s nadpřirozenem ještě tak úplně nedokážu vyrovnat. A dokážu to vůbec někdy? Pravdou je, že jsem tak nějak vždycky věděla, jak je Jackson uzavřený. 

Dokázal se pořádně otevřít jenom s Lydií. Nikdy jsme si nebyli nijak extra blízcí, protože to byl školní frajírek a trochu kretén, ale určitým způsobem jsem ho měla ráda. Viděla jsem v něm to, co nikdo jinej, jenom Lydie. Viděla jsem tu bolest za jeho kreténským chováním, tu bolest toho, že ví, že je adoptovaný a že ho jeho praví rodiče nechtěli. Takže když na to přišlo, dokázali jsme se normálně spolu bavit a vycházet. On ve mně nejspíš taky neviděl to, co vidí třeba ve Scottovi. Což mě vždycky trochu uklidňovalo. 

Jenže teď to "ne" narušilo mou jistotu. Co když mě jako kamarádku nikdy nebral? Co když byl můj dojem celou dobu mylný? Nad všemi těmihle věcmi jsem přemýšlela celou cestu domů, když jsem seděla na sedadle spolujezdce vedle Stilese, který se ke mně už asi dvakrát otočil a ptal se, co se děje. Já ho ale ignorovala.