Me and my brother wolf ( TW FF )

3.

Zatímco se ti dva hádali na předních sedadlech, já seděla vzadu a snažila se nevybuchnout. Byly to typické kecy o tom, že má Scott naprosto příšernou sestru a že by mě měl konečně postavit do latě. Že si dělám co chci i na jeho úkor a jelikož naše máma hodně pracuje a nemá na nás tolik času, tak si toho málo kdy všimne, tudíž je veškerá výchova na Scottovi. Sama ani nevím, jak se od tématu mé výchovy dostali ke vztahu s Allison ( což mě dost překvapilo, můj bratr ještě nikdy holku neměl ) a o tom, že by se měl teď Scott naučit sebekontrole. 

Jak jako sebekontrole? To to má jako nějaký sexuální podtext nebo co? Jestli jo, tak doufám, že se o tom tady přede mnou nebudou bavit. Nepotřebuju znát sexuální život mého bratra. Každopádně jsem je v tuhle chvíli přestala poslouchat a zahleděla se ven z okna. Ještě stále jsme nebyli ve městě, Stiles si nějak dával načas. Sledovala jsem stromy, okolo kterých jsme projížděli a celkem mě to uklidnilo, vždycky jsem měla ráda přírodu a když jsem byla smutná nebo naštvaná, vždy jsem se šla projít do lesa a hned mi bylo lépe. Najednou se něco stalo. 

Nevím co, nevím proč a nevím jak. Scottovi se najednou udělalo špatně. Ale ne tak, jak by se udělalo špatně normálnímu astmatikovi ( když už o tom mluvíme, poslední den nebo dva jsem ho neviděla s respirátorem ), ale tak, jako kdyby ho rozrušila ta hádka se Stilesem. Jako kdyby se mu zvedl tlak a najednou potřeboval na vzduch. Stiles se ho snažil přimět, aby zhluboka dýchal a snažil se uklidnit a já se nahnula dopředu a snažila se svého bratra dotknout a uklidnit ho. Někde jsem četla, že když se někomu udělá takhle psychicky špatně, pomůže mu jenom letmý dotek někoho blízkého, ať už by to bylo jenom držení za ruku.

Scott byl v hlubokém předklonu, hlavu skloněnou mezi koleny a dýchal. Vypadalo to, že už se uklidňuje, tak jsme se Stilesem na chvíli zmkli. Stiles se zase začal víc soustředit na řízení, ale já ještě kontrolovala Scotta. ,,Scotte, jsi v pohodě? Stilesi, kde má svůj respirátor?" otočila jsem hlavu na řidiče. ,,No, já nevím. Podle mě asi doma," odpověděl mi váhavě Stiles, jako kdyby se bál, že řekne něco, kvůli čemu bych vyletěla. ,,Jak jako doma? Má astma, měl by ho mít stále u sebe!" zvýšila jsem hlas. ,,Fajn, ale já ho nehlídám, nemůžu mu přikázat, aby ho nosil, tak proč jedeš do mě?" zvýšil hlas i Stiles. 

Jenže to, že jsme se začali teď hádat my se Stilesem Scottovi moc nepomohlo. Pokud byl předtím relativně v pohodě, tak teď už zase nebyl a vyletěl tak, že mu Stiles musel zastavit a Scott utekl do lesa. Což na celé téhle situaci ještě nebylo to nejdivnější. Divnější bylo to, že když se Scott ohnal rukou po Stilesovi aby mu zastavil, viděla jsem na jeho rukou obrovské nehty, které ani nebyly nehty, ale přímo drápy. A jeho obličej taky vypadal jinak. 

Najednou se mu na tvářích objevily kotlety, které normálně nemívá a jeho nos byl také podivně zdeformovaný. Ani pořádně nevím, jestli se mi to jenom nezdálo vzhledem k tomu, jak rychlý to byl pohyb a že jsem ho viděla jenom zboku. Každopádně hned co vyběhl ven, chtěla jsem se rozběhnout za ním, ale Stiles mě chytil za ruku a stáhl mě zpátky do sedadla. ,,Nikam nechoď, zavezu tě domů, Scott bude v pohodě," řekl Stiles a rychle sešlápl plyn, jako kdyby se bál, že bych mu z jeepu vyklouzla. ,,Stilesi, co to s ním bylo?" spustila jsem hned. 

,,Nic, jenom se mu udělalo špatně. Bude v pohodě, Michelle," snažil se mě ne moc přesvědčivě uklidnit Stiles a pořád se rozhlížel po venku. ,,Stilesi, tohle bylo ale extrémně divný. Co to s ním je? Proč už nepoužívá ten respirátor? Viděla jsem ty drápy, ty kotlety a ten obličej..," byla bych pokračovala dál, ale Stiles me přerušil: ,,Hele, je v pohodě, jasný? Nevím, co jsi viděla, ale teď vykládáš blbosti," podle jeho tonu v hlase jsem poznala, že končí tuhle debatu a nehodlá se o tom dále se mnou bavit. ,,Ale já to viděla. Viděla jsem tebe, jak ses ho lekl a hned zastavil..," řekla jsem si spíš pro sebe, ale bylo to také dostatečně nahlas, aby mě Stiles slyšel. 

Další den ve škole jsem se s Lizzie vůbec nebavila, protože jsem přemýšlela nad tím, co se stalo. Tohle chování fakt nebylo normální. A tím nemyslím normální jako normální, ale nenormální vůči normálu Scotta a Stilese. Na obědě jsem ani nic nesnědla, měla jsem z toho včerejška stále sevřený žaludek, takže jsem nedokázala nic pozřít. Po chvíli mě z mého zamyšlení přerušila Lizzie zavoláním mého jména: ,,Země volá Michelle! Co je to dnes s tebou?" chtěla vědět. ,,Ale nic, jenom jsem nějaká přešlá. Co jsi říkala?" zatřepala jsem hlavou a pokusila se o úsměv. 

,,Říkala jsem, že u stolu, kde normálně sedí tvůj bratr a jeho stupidní kamarád, teď nesedí jenom oni dva, ale taky Jackson, Lydie, Danny a ta Allison," zopakovala mi zřetelně každé slovo. Já jsem na ni vyvalila oči a rychle se otočila za sebe. Měla pravdu. Scott tam seděl jakoby nic a normálně si povídal s lidma, se kterýma se nikdy nebavil a ti lidi doteď neznali jeho. Ani nevím, kdy včera přišel domů, muselo to být hodně pozdě, když už jsem spala. Ale co se mezitím dělo? 

A co se to děje obecně? Od té doby, co si udělal večerní procházku lesem se Stilesem, aby našli to tělo, tak se všichni chovají jako blázni. Pomalu a se zamyšleným výrazem jsem se otočila zpět na Lizzie, pokrčila rameny a řekla: ,,Můj bratr zřejmě změnil chování a společnost, se kterou se chce bavit. Už jenom čekám kdy přijde domů, obejme mě a řekne mi, že jsem ta nejúžasnější sestra na celém světě," řekla jsem ironicky a položila si hlavu do dlaní. 

Později večer, když už jsem ležela v posteli, jsem uslyšela mámu jak se vrací domů. Po tom všem jsem ji prostě musela vidět a jít ji obejmout. Seběhla jsem schody a skočila jí do náruče. ,,Ahoj, mami," pozdravila jsem ji při tom. Máma mi objetí opětovala a bylo vidět, že ji to nesmírně potěšilo a dle strhaného výrazu ve tváři jsem poznala, že nějaké to objetí nejspíš potřebovala také. 

Šla se mnou až nahoru do mého pokoje, kde mě uložila jako když jsem byla malá, dala mi pusu do vlasů a šla se podívat na mého bratra. ,,Mami, počkej!" ale než jsem ji stihla jakkoliv zastavit, máma už byla zpátky u mě v pokoji se založenýma rukama. ,,Kde je tvůj bratr, mladá dámo?" 

,,Já.. já nevím," vykoktala jsem, ale věděla jsem úplně přesně kde je. Byl na bowlingu s Allison, Jacksonem a Lydií. Teda, on nevěděl, že to vím, ale slyšela jsem, jak se o tom baví holky, takže. Ani nevím, proč jsem mámě neřekla pravdu, možná proto, že by tam hned jela a udělala scénu o tom, že je zákaz vycházení a tím by zkazila bratrovo rande a také by ho ztrapnila před ostatními. Usoudila jsem, že ať už se mu děje cokoliv, nejspíš je to nové i pro něj a tak jsem se rozhodla ho těchhle problémů ušetřit, i když bych to jinak neudělala a o to víc bych si to užívala. 

Najednou u Scotta v pokoji něco bouchlo. S mámou jsme se na sebe vyplašeně podívaly. ,,Zůstaň tady," řekla mi potichu máma a odešla z pokoje směrem ke Scottovu pokoji. Proč mi najednou všichni říkají, abych někde zůstala? Pak už jsem jenom slyšela křik. Dvojitý křik. Mámin a.. Stilese. Jako vážně? Nemůže prostě přijít dveřmi jako normální člověk?

Ahojky, doufám, že se Vám kapitola líbila a omlouvám se, že mám teď ty kapitoly nějaké dlouhé, ale nějak se do toho psaní vždycky zažeru, že pak nevím, kdy přestat :D asi to bude tím, že jsem dlouho nepsala a taky tím, že mě vždycky bavilo psát TW a obecně příběhy s Michelle :D a už zase mluvím.. dobře, budu opět ráda za jakoukoliv Vaši odezvu a další kapitola vyjde opět zítra!