Ghost // Nová naděje

o3. Zaseknuta v čase

Nia se prudce vyšvihla a následovala Emily do druhého poschodí. Až teď si všimnula krásně vybaveného domu. Byl mnohem hezčí, než jaký měli společně s mámou a bráchou. Ale oni byli sami, neměli z čeho mít luxusní vilu. Nia si nikdy však nestěžovala. Důležité pro ni bylo, že jsou jako rodina pospolu. Vždy se mamka snažila udělat vše pro to, aby její děti dostaly to, co si přejí.

Společně přešly na konec chodby, kde se zastavily u dveří, které byly polepené různými samolepkami. To bude pokoj Luka, uvědomila si. Zvláštní atmosféra ji obejmula a vtáhla do pomyslné bubliny. Stáhl se ji žaludek. Proč se o toho kluka tak zajímala?

Když Emily otevřela dveře a vcházela dovnitř, bylo vidět, jak velký problém jí udělal překročit práh. Musí to být těžké, když rodič přežije vlastní dítě. Určitě v jeho pokoji nebyla roky. To Nia usoudila podle prachu, který přikryl různé vinylové desky na políčkách, knihy a spoustu CDéček.
Pořád v pokoji panoval nepořádek a chaos. Takový, jaký k leckterému klukovi v pubertě patří.

Měla pocit, jako kdyby se zastavily v čase. Na věci v jeho pokoji se nikdy nesáhlo. Ani po jeho smrti. Nechali vše tak. Původní nábytek, nepořádek či plakáty skupin pověšené na stěnách. Až jí z toho zamrazilo.

Jak to asi vypadalo? Určitě přišel ze školy, sednul si na postel a začal psát nějaké texty k písničkám. Pak chvilku brnkal na kytaru a pokoušel se uspokojit své umělecké potřeby. Nia znala ten pocit, když vám v hlavě výří hromada nápadů na texty a vy jen píšete a píšete se strachem, že sebemenší detail zapomenete. O kom či o čem asi psal?

,,Tady.", promluvila Emily stojící za ní, čímž probrala dívku ze snění. Párkrát svými dlouhými řasami zamrkala a pak se ohlédla na sousedku, stojící za ní. V ruce držela nástroj, na který už rok Nia nesáhla.

Stejně jako dveře do pokoje, byla kytara polepená samolepkami. Nejvíce to byly nápisy Sunset Curve, obrázek zapadajícího slunce anebo srdce. Skoro nebyla ani vidět původní barva šestistrunky.

Natáhla se pro ni. Pak se dívka ocitla v časové smyčce. Myšlenkami jí proletovaly vzpomínky na tátu, který hrál u táboráku na kytaru a něčemu se hlasitě smál. Vzpomínky na sebe, kdy poprvé okusila kouzlo strun. A nakonec na své ubrečené já. Zrovna se vrátili z pohřbu, když Nia zahrála na kytaru naposledy. Na počest táty. A pak s tátou pohřbila i část sebe.

,,Nemůžu...", špitla a ruku stáhnula zpět ke svému stehnu.
Nejen, že si odpřísáhla, že už hrát nebude, ale zároveň to byla kytara kluka, který byl už minimálně dvacet let po smrti.

,,Noták. Byl by nadšený, kdyby někdo pokračoval v tom, co on začal. Zakázala jsem to jemu a pak jsme na to doplatili. Prosím, vezmi si ji. Udělej to pro něj.", žadonila a Nia by strčila ruku do ohně za to, že se jí na konci věty zlomil hlas. Byla vyčerpaná ze smrti svého syna. A jestli to byla opravdu 'její' vina, musela z toho být špatná dvakrát tolik.

,,Dobrá. Udělám to pro něj.", kývla na souhlas a kytaru uchopila pevně okolo kobylky. To, že na ni hrát nebude, ale položí jí na skříň v pokoji, vědět přece nemusela.

,,Děkuji ti, Nio.", pohladila dívku po rameni a setřela si slzu, která se jí svezla po vrásčité a unavené tváři.

Než stihla dívka vymyslet další slova, která by zkusila poskládat do utěšující věty pro Emily, rozezněl se zvonek domovních dveří.

,,Pojď, podíváme se, kdo to je.", oznámila Emily a společně se vydaly zpět do předsíně, kde celé to seznamování začalo.

Když se nakoukla z okna, všimla si, že přestalo konečně pršet. Jak utěšující.

,,Zdravím Emily, neviděla jste N -", zarazila se žena ve dveřích. Když si všimnula své dcery, postávající po boku sousedky, ruce složila na hrudi.
,,Nio! Kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach!", pokárala svou dceru a u toho si naštvaně podupávala nohou.

,,Promiň mami, ale zabouchly se mi dveře. Zrovna pršelo, takže mi tady paní nabídla, že mohu k ní.", odpověděla na svou obranu a pevněji uchopila kytaru.

Paní Ezlyn si chytila kořen nosu a vzdychla. ,,No co mám s tebou jiného dělat. Pojď, ať nezdržujeme.", řekla a podívala se omluvně na Emily.

,,To je v pořádku. Nia je hodná holka. Hezky jsme si popovídaly.", usmála se.

,,Ještě jednou Vám děkujeme.", poznamenala máma a se svou dcerou se ocitly znovu venku.

,,Myslela jsem, že tě zabiju, když jsem tě doma nenašla.", vychrlila upřímně vysoká bruneta, když se za jejich sousedkou zavřely dveře.

,,Mami, co by se mi tak asi mohlo stát?", pokusila se Nia uklidnit svou maminku a chytila ji za ruku. ,,Jsem živá a zdravá. Vidíš?"

,,Vždyť já vím. Už jsi velká holka. Ale přesto mám o tebe starost Ni...", pohlédla na svou dceru, která kráčela po chodníku vedle ní. ,,To je kytara? Kde jsi to vzala?"

Nii došel dech. Neuvědomila si, že kytaru stále drží v ruce a hrdě si ji nese. Jak jen jí to vysvětlit? Bude jako vždy, přesvědčovat svou jedinou dceru k tomu, aby se vrátila k hudbě. To ji jeden mrtvej kluk přivedl do pěkný šlamastiky.

,,Ehm...", dostala ze sebe a snažila se co nejrychleji si rozmyslet, co řekne. ,,Naše sousedka říkala, že mají kytar hodně. A tahle už je stará a překáží jim.", vyhrkla a v duchu se omluvila Lukovi za to, že jeho kytaru nazvala 'starou' a 'překážící'. ,,Tys jí říkala něco o tátovi?", zvedla svůj pohled k mámě, čímž věděla, že právě zamluvila původní debatu.

,,Ano. Byla jsem...", zarazila se. Očividně něco tajila. ,,Víš co, určitě si nejedla. Že mám pravdu?", odemknula domovní dveře a pustila Niu před sebe.

,,Ne.", zavrtěla hlavou.

Paní Emily a ty její sušenky. Sakra, zapomněla si jednu vzít.

†