Ghost // Nová naděje

52. Její první s Lukem

Za okny již byla tma. Celé městečko se uložilo dávno ke spánku, ale ve vrchním pokoji Nii Ezlyn se stále svítilo. Uběhlo sotva deset minut, co se vrátili od Harryho, kterého mimochodem už Nia od jeho uraženého odchodu nezahlédla.

,,Tak tohle byla ta nejhorší párty, na které jsem kdy byla. A že jich nebylo hodně.", zavrčela Nia, když dopadla konečně do své postele.

,,Ale noták, až tak špatné to nebylo.", chlácholil ji Luke, zatím co si vyslékal tričko.

,,To teda bylo. Zkolabovals, a ani nevíš proč.", obhajovala svůj názor, přičemž se snažila nezírat na jeho odhalenou, lehce potetovanou, hruď.

,,A kvůli takové hlouposti haníš celý večer?", uchechtl se.

,,Moc se nesměj nebo půjdeš spát jinam. Jsi tu na černo. Jestli tě tu máma načape, zabije nás. Tebe podruhé, mě poprvé.", zanadávala a v leže si sundala jednu botu z bolavé nohy. Byla natolik vyčerpaná, že nebyla ochotna se namáhat si sedat.

,,Už na to kašli Ni.", odpověděl klidným tónem a svalil se na postel vedle dívky, zápasící s druhou botou na podpatku. Jeho mužská vůně, připomínající kytaristu připraveného vydat se na pódium, ji lehce omámila. Svou nervozitu z něj avšak nedala na sobě znát. Minimálně se o to pokusila. ,,Nio, mám dotaz."

,,To zní vážně.", přiznala a botu odhodila daleko do prostoru. ,,Co tě zajímá?", přemohla svou lenost a posadila se. Chtěla mu vidět do očí, aby podle jeho výrazu alespoň trochu mohla odtušit, co má za otázku. Ale moc to nepomohlo. Stále do něj neviděla. On a Harry, to byly dva odlišné případy, kde nedokázala z jejich výrazu pochopit, na co myslí.

,,To, co se tam mezi námi stalo...", nakousl debatu a Nia zčervenala. Připomněl ji krásný zážitek, který se snažila i přes jeho nádheru marně zapomenout. Nechtěla myslet na to, že by mezi nimi mohlo být něco víc. Slova Dixie se jí rázem jako ozvěnou honily hlavou. Měla pravdu? Mohli spolu něco mít? Málem tě ojel. Bože, nechtěla pomyslet na to, že by přišla o svou pýchu s duchem, který by ji pak opustil. ,,Myslíš, že-", zasekl se. Šrotovala mu v hlavě otázka, na kterou neměl dostatečnou odvahu.
,,Au!", zakňoural zničehonic a schoulil se do klubíčka.

,,Luku! Luku, co je?", panikařila.

Tentokrát tu nebyla Dixie, která se často účastnila táborů a měla za sebou několik kurzů, mezi které patřily i zdravotnické. Teď tu byla jen sama Nia, která nevěděla, jak mu od bolesti pomoct. Zjevně ho popadlo to stejné, co na té párty. To byla maximálně hodina od toho prvního záchvatu. Záchvat. Dalo se tomu tak vůbec říkat?

Udělala to jediné, co v tu chvíli mohla. Nevěděla, zda duch může brát léky proti bolesti. Může ducha vůbec něco bolet? Očividně ano. Chytila jej dlaněmi za tváře. Zdálo se, že se to už konečně uklidnilo. Zpříma mu hleděla do očí, které byly zaplněné strachem. ,,Už je to dobré.", klidnila jej vlídným hlasem. Sama ale cítila, jak se jí srdce třese, společně i s hlasem.

Nic jí neřekl. Oněměl snad? Začínala být nervózní. Své dlaně měla na jeho hořících tvářích, snažící se zapomenout na obrázek chlapce v bolestivých křečích. Měla tolik otázek a žádné odpovědi. Jindy žvanil až moc, občas měla chuť mu pusu něčím zacpat, aby alespoň na chvilku zmlkl, ale teď by dala cokoliv za to, aby promluvil. Luke jen tiše sledoval ustrašenou puberťačku, bez čitelného výrazu v obličeji.

Zaplnil to ticho plné napětí, když Niu místo odpovědi o jeho stavu políbil na rty. Když se odtáhl, dívka divoce zamrkala. ,,Co to bylo?", zmateně se od něj odsunula.

,,Kašli na ty mé šoky.", už to byl zase ten starý známý Luke. Nic mu nebylo. ,,Chtěl jsem ti říct, že bych byl rád, kdybychom to zopakovali. Bez diváků.", dívka zaskočeně zamžourala. Chvilka bolesti v něm probrala dříve udusanou odvahu.