Ghost // Nová naděje

13. Okouzlující...

Seděla v autě na místě spolujezdce, ve sluchátkách měla puštěnou oblíbenou hudbu a sledovala stromy, zbarvené do oranžova, jenž po cestě míjeli. Opět byla nucena přemýšlet nad vším, co se jí v životě za poslední dny dělo.

Když se vrátila to ráno do pokoje, Luke tam už nebyl. Zůstala tam jen rozestlaná postel, nepořádek a vůně, která k Lukovi patřila. Myslela si, že duch nemůže vonět, ale mýlila se.
Co znala sousedky syna, který přišel o život v sedmnácti letech, nebyla si jistá už ničím. Pokoj byl cítit po oleji na kytaru, dřevě a čokoládě. Musela nechat čerstvý vzduch prohnat pokojem, aby z tama jeho neúmyslně roznesené stopy vymizely.

Rána, kterou do jejího srdce zasadil Nii otec, byla teď ještě více rozevřená a krvácela. S každým odchodem Luka se cítila hůře. Protože věděla, že možná jednou to sbohem bude navždy. Nechtěla přijít o někoho dalšího. Tak rychle a nečekaně se objevil, ale i přesto si dokázal u Nii najít v srdci místo. Nebylo to správné. Mozek říkal, že je to hloupost, ale srdce stále doufalo v něco jiné. Kvůli svým pocitům teď byla nevyzpytatelná. Jednu chvíli byla jako ten nejšťastnější člověk na světě, který se smál všem těm hloupostem, které Luke prováděl. Pak najednou si ale uvědomila, jak strašnou chybu dělá, když se s ním směje a cítí se dobře. Rázem pociťovala vztek na sebe, i na něj.

Nesmí to přece nechat zajít tak daleko, že mu nedokáže dát to, co žádá. Nesmí mu vyčítat jeho plány. On musí odejít ze světa a ona mu v tom nemůže bránit. Jestli neodejde v nejbližší době, stane se právě tohle. Že mu nedovolí se rozloučit a odejít.

Zajímalo jí, kam ten duch asi tak chodí, když zmizí z pokoje. Je tam pořád, jen ho nedokáže vidět? Či chodí o dům vedle za jeho maminkou, která má stále pocit viny za jeho smrt? To kdyby věděla. Nechtěla na něj už myslet. Proto si sundala sluchátka, aby mohla čelit zase realitě.

,,Co přesně chceme kupovat?", prolomila brunetka ticho, které v autě panovalo. Charlie seděl vzadu a hrál na tabletu, zatím co mamka řídila a snažila se to nenapálit do nejbližšího stromu.

,,Nevím. Podle toho, co nám padne do oka. Třeba nějaký hezký věnec.", odpověděla a prsty začala klepat do volantu. Nikomu z rodiny nebylo toto téma nijak příjemné.
,,No, ale co ty a kamarádi?", pokusila se zamluvit předešlou konverzaci. Nechtěla na svého manžela myslet. Tak strašně jí chyběl. Ty noci, které pro něj proplakala, ty záchvaty vzteku, kdy ložnicí létaly vázy a proklínala všechny za to, že ji nechali samotnou s dvěmi dětmi, to vše překonala právě kvůli nim. Musela být silná pro své potomky.

,,Co s nimi?"

,,Vždyť žádné nemáš.", rýpnul si mladší bratr.

,,Ty si hraj ty své hry a zmlkni.", zavrčela Nia.

,,Noták, nechte toho.", vzdychla Caroline. ,,Myslela jsem nějaké tvé vyhlídky.", pousmála se a v tu chvíli to bylo dívce jasné, kam tím její milovaný rodič míří.

,,Jestli myslíš kluka mami, tak to se nemusíš ani ptát. Stejný stav jako před sedmnácti lety, když jsem se narodila. Single.", vysvětlila s kapkou podrážděnosti v hlase.

,,Někdo se jistě najde.", pohladila svou dceru pravou rukou po koleni a pak ji přemístila zpět na řadící páku.

Kdyby jen tak tušila, že srdce její dcery už si dávno někoho vyhlédlo.
Po celou dobu konverzace o klukovi Nia myslela právě na Luka, který někde zase trucoval. Možná, že kdyby si ty sluchátka na uších nechala, udělala by líp.

,,Mami, nemusíš mě uklidňovat. Mně je samotné dobře.", obhajovala se.

,,Taky kdo by tě chtěl? Jsi otravná, ukecaná, tvrdohlavá...", počítal na prstech vlastnosti svého sourozence.

,,Ptal se někdo na tvůj názor?", otočila se Nia na Charlieho.

,,Taky jsi drzá, mlsná, náročná...", pokračoval dál.

,,Talentovaná, usměvavá, okouzlující...", řekl Luke, sedící vedle Charlieho a Nia se začervenala. Srdce jí poskočilo až do krku, kde jí zatarasilo možný průchod slov. Nedokázala promluvit, jak moc se jí sevřelo hrdlo. Ruce se rozechvěly jako nikdy předtím. Veškerá její naštvanost, obavy, to vše bylo fuč, stejně jako dívčin rozum. Jeho hlas zněl tak božsky, zvláště když jí skládal lichotky. Tohle nikdy dříve neudělal.

,,Okouzlující?", dostala ze sebe překvapeně a on s lišáckým úsměvem přikývl. Jako kdyby to byla samozřejmost, o které nikdy nepochyboval.

,,Okouzlující? To rozhodně ne.", zarazil jí otravný bratr a Nia se vzpamatovala.

,,Cože?", zatřepala hlavou a znovu se podívala na sedadlo, které si Luke zabral. Už tam neseděl. A rozhodně tam nebyl ani předtím. To všechno si s ní hrála jen její představivost. Luke byl na ní přece nejspíše naštvaný za to, že odešla z pokoje bez jakéhokoliv vysvětlení. A měl na to patřičné právo. Mohla mu alespoň slušně říct, že taky má nějaké problémy, o které se on ale nezajímá.

,,Ty jsi úplně mimo.", řekl upřímně s úšklebkem mladý Ezlyn a ruce složil na hrudi.

,,Dej mi pokoj.", spařila ho studentka a otočila se zpátky do předu.

,,Už jsi zase bílá. Je ti dobře?", zeptala se ustaraně máma. Poslední dny nebylo s Niou něco v pořádku a ona si toho všímala víc a víc.

,,Jo, je mi dobře.", zalhala a bradu si opřela o dlaň. Ona už se z toho mrtvého kluka vážně zbláznila.
Opět jí pohltila naštvanost na něj a jeho drzost, která neznala meze.

†††

,,Nio, odnes ten věnec do kuchyně na stůl. Charlie mi pomůže zatím donést nákup.", rozkázala máma, když zaparkovala auto před dům.

,,Proč já?", zakňučel blonďatý Charles.

,,Protože jsem to řekla.", rozcuchala mu dlaní vlasy a popadla pár tašek z kufru auta. Klučina protočil hnědé panenky a převzal si nákupní tašku.

Nia mezitím odemknula dveře a vešla do domu. V ruce svírala pevně koupený věnec na tátův hrob, který tam na dušičky odnesou.
Nikomu z rodiny se tam nechtělo, ale byla to jejich povinnost. Navíc nikdo nechtěl, aby tam táta zůstal sám.

Tak nějak čekala to, že se tam objeví modrooký puberťák a vybafne na ni. Srdce jí splašeně bušilo, stejně jako v tom autě, když na ní mluvil. To bylo ale jen v její hlavě.
I přesto, že něco tušila a vešla napjatě do kuchyně, leknutím upustila věnec na podlahu, když chlapce našla sedět na kuchyňské lince. Trpělivě tam na ní vyčkával.

†