Ghost // Nová naděje

21. Chycena při činu

Čerstvý, ale chladný vzduch bylo to, co Niu probralo z hlubokého spánku. Byla jí zima. Tělo pokryté mrazem, které i na dotek dokázalo člověka zimou nakazit, bylo nanejvýš nepříjemné. Se zavřenými víčky se natáhla po peřině, která ale nebyla na dosah. V tu chvíli jí nedošlo, že to okno musel někdo před chvilkou otevřít.

,,Hmmm, kdfe to fje...", zamumlala si nadávku, když peřina stále nebyla nikde poblíž. Otráveně otevřela oči, které byly zakryté pod polštářkem ospalků, a rozhlédla se po ztracené přikrývce. Když jí nalezla, leknutím se posadila. Pak si to ale uvědomila. Luke jí přece večer požádal, zda si nemůže vedle ní lehnout. Nebylo na tom nic špatného a ona o tom navíc věděla, takže se zase upokojila. To, co jí ale naštvalo, byla jeho chamtivost. Byl celou peřinou přikrytý, zatím co ona mrzla.

,,Dej to sem ty hamoťáku.", přitáhla si část přikrývky zpět k sobě a už se vrtala zpátky pod ni.

,,Na koho to mluvíš?", ozval se zmateně mámin hlas a Nia sebou leknutím trhla. Rychle si sedla a čelila tak zmatenému pohledu mamky, která stála u počítačového stolu, který byl někde zahrabán pod stohy obrázků a zápisníků.

,,Mami, co tu sakra děláš?", zeptala se zaskočeně. Na chvilku v ní hrklo, že uvidí spícího, a k tomu všemu polonahého, kluka u ní v posteli, ale pak si uvědomila, že o tohle se naštěstí starat nemusí.

,,Přišla jsem tě vzbudit. Je už deset ráno a já potřebuju, abys vstávala.", objasnila a ruce složila v bok.

,,Tolik?", vykulila Nia oči překvapením.

,,Ano, tolik. V kolik si šla spát?"

,,Pozdě.", přiznala. ,,Mami, už vstávám. Proč ale vlastně?"

,,Volala mi teta. S Dixie tu jsou za půl hodiny. Tak vstávat.", oznámila a s tím i odešla z pokoje. Raději se nepídila po tom, na koho její dcera v posteli mluvila.

,,Sakra!", zanadávala si a pokusila se vymotat z postele.
,,Luku, hezky spinkáš, ale vstávat! Musím ustlat.", plácla ho po holém, potetovaném rameni. Minimálně se o to pokusila. Ruka jí proletěla skrz, a tak z toho pokus o probuzení selhal. ,,Bože, ještě tohle do toho. Spíš jak zabitej!", zvolala. Nebyla vhodná doba na vtipkování, ale tahle věta o zabití byla možná až moc akorátní vzhledem k jeho situaci.
,,Fajn bubáku, tohle už není vtipné. Co mám po tobě hodit?", začala uvažovat nahlas.

Natáhla se po nejbližší peřince a s rozmachem jí hodila po Lukovi. K jejímu překvapení polštář narazil na jeho obličej a donutil ho se tak probrat. Nechápala dušáckou fyziku, ale nechtěla s tím mít ani nic společného.

,,Co je?", zamručel a přetočil se na bok, směrem k dívce.

,,Luku, sakra!", zanadávala k jeho jménu, když se hodlal zase usnout.
,,Já tě nesnáším.", zakňučela malou lež. Byla naprosto zoufalá. Co když ho prostě zastele? Vždyť je to duch.

,,Taky tě miluju, NiNi.", zamumlal ospalým hlasem. Srdce dívky vynechalo úder. Věděla, že to myslí z ironie, ale slyšet z jeho úst její jméno ve spojení lásky, to bylo něco, o čem poslední dny snila. Párkrát zamrkala a sfoukla si pramínek vlasů z obličeje.

,,Já tebe taky, Luku...", špitla po chvilce. Nejspíše znovu spal, ale i přesto to řekla tak tiše, aby se pojistila, že to neuslyší. Když mu to pověděla, cítila se o něco lépe. Jako kdyby z plic vypustila přebytečný vzduch, který jí zabraňoval se nadechnout pro další, ten čerstvý.

Mlčky seděla, zamotaná do peřin, a pozorovala spícího chlapce. V noci, když byla tma, neměla příležitost k tomu si prohlédnout pořádně jeho tvář. Čím víc nad tím uvažovala, s postupem si i uvědomovala, že si ho nikdy pořádně neprohlédla. Byla vždy tak okouzlena jeho pichlavými panenkami, že přehlížela zbytek. Panika, která jí zachvátila s každou jeho vyslovenou větou, byla hlavním důvodem, proč Nia většinu času nerozmýšlela nad vhodnými slovy.

Luke měl ostře řezané rysy, výrazné lícní kosti. Dlouhé, krapet zvlněné, kaštanové vlasy, které se mu pnuly neposlušně po tváři. Povšimla si i lehce výrazné pihy na pravé vnitřní straně jeho líčka. Plné narůžovělé rty, které se věčně kroutily do úsměvu. Také měl na kluka nezvykle dlouhé a husté řasy, kterými by se s radostí pyšnila kterákoliv holka.

Ještě v životě se nesetkala s někým tak nádherným. Říká se, že na světě existuje deset tváří, které se míchají dohromady, takže s velkou pravděpodobností chodí po světě někde vaše dvojče. Ale u Luka si tak jistá nebyla. Jako vždycky. Vždycky byla v rozpacích, když byl on poblíž. Jako kdyby ztratila rozum. Nebyla si jistá sama sebou, natož věcí jako je tahle.

Přála si, aby mohla přepsat hvězdy. Změnit jejich sestavu a udělat z Luka zase obyčejného, živého kluka. Udělala by všechno pro to, aby jednou mohla právě jeho přivést domů a představit ho hrdě mámě se slovy ,tohle je můj přítel, Luke'. Moc dobře ale věděla krutou pravdu, které musela dennodenně čelit. Nikdy nepozná tenhle pocit.

Zamyšleně sledovala jeho tvář, dokud se jeho oči neotevřely a z nevinného koukání se nestal upřený oční kontakt, kvůli kterému dívka leknutím sletěla z postele.

,,Bože, Nio! Jsi v pořádku?", vysoukal se bleskově z peřin a kleknul si nad NiNi, která se za doprovodu velké rány střetla s chladnou a tvrdou podlahou.

,,Jo, jsem v pohodě. Jen jsem se trochu praštila do hlavy.", uklidnila jej a promnula si bolavé místo na zadní části hlavy. V tu chvíli měla pocit, že se hanbou propadne. Nejraději by strčila hlavu někam do květináče a vytáhla jí až za pěkně dlouhou dobu.

,,Co jsi to vyváděla?", zeptal se. Nia hledala nějaký náznak pobavení v jeho hlase, ale Luke zněl stále vystrašeně a ustaraně. Bál se, aby se jí něco nestalo. Tohle uvědomění jí zahřálo u srdce.

,,Zamyslela jsem se.", řekla popravdě a zvedla se na nohy, načež si oprášila ruce a upravila si vlasy.

Luke moc dobře věděl, že ho delší dobu pozoruje. On však netečný k její zvědavosti dál odpočíval. Právě jí načapal při činu a její nezvykle narůžovělé tváře byly tomu důkazem.

,,Tak už raději nemysli. Jednou tě to zabije a budeme pak strašit spolu.", poznamenal a tím Nii připomněl nevyřešenou záhadu.

,,Počkej, když už jsme u toho strašení... To ty jsi děsil mého bratra blikající lampičkou?", vzpomněla si na nedávnou zajímavost, na kterou ale nedostala odpověď. Zároveň tak právě vytvořila klasickou situaci, kdy změnila pohotově téma konverzace.

Způsobem, jakým se Luke na ní podíval, dal dívce jasně najevo jeho odpověď, i když vůbec nic neřekl. Nia ruce dala v bok a káravě se na něj podívala.

,,Promiň. Když já se nudil.", špitl. ,,Kdybys ale viděla jeho výraz.", řekl nadšeně a Nia měla co dělat, aby mu jednu nevrazila.

,,Víš co, už raději nepokračuj."

†