Ghost // Nová naděje

2o. Tajné přání

Seděli spolu na podlaze. Opět byla za okny tma, která Niu jindy děsila. Teď se tahle doba dne však stala tou její nejoblíbenější. Bylo to mnohem lepší než sny. Byl to její vlastní svět, který nikdo nemohl pochopit.
Na klíně stále měla jeho kytaru, díky které se on objevil. Měla by být Emily za všechno vděčná. Díky ní našla někoho, kdo jí konečně chápe. Někdo, kdo rozumí jejímu strachu.

Ruce se jí chvěly a tep zrychleně pulsoval po jejím těle. Byla nabitá energií, kterou nedokázala popsat.
Luke na tom byl dosti podobně. Cítil se zase jako kdyby žil, mohl cítit teplo a chlad. Dokonce se mu na vteřinu zdálo, že slyší tlouct své srdce.

,,Nio...", nahnul se blíže k jejímu uchu. ,,Děkuji.", špitl a jí z toho naskočila husí kůže.

,,To já děkuji tobě.", vrátila mu nazpět a kytaru polepenou samolepkami odložila. ,,Promiň, že jsem tě zatěžovala svými nevyřešitelnými problémy.", ospravedlnila se.

,,Blázníš? Dokonce mám pocit, že jsi mi neřekla všechno.", zasmál se a prudce se zvednul. Svou ruku pak nabídl stále sedící dívce.

,,Luku, myslím...myslím, že tohle asi fungovat nebude.", připomněla mu, s pohledem upřeným na jeho dlaň nataženou pro tu její.

,,Co? Aha, jo.", prohrábnul si neposedné vlasy. ,,Promiň.", stáhnul ruku zpět ke stehnu a pak se oba rozesmáli.

,,V pohodě. Alespoň ses snažil. A to se cenní.", řekla a zvednula se sama bez jeho pomoci.

,,Bylo ještě něco, co tě trápilo. Něco o lásce.", načal a dívka naprázdno polkla.

,,Fakt? Já něco takového říkala?", pokusila se hrát hloupou. Než se mu svěřila, cítila se na dně. Potřebovala někomu říct o tom, co má na srdci. Jenže v tu chvíli jí nedošlo, jak hloupý nápad je zmiňovat se o její lásce, které patřila právě jemu.

,,Jo. Že je těžká, nebo tak něco.", napomohl jí s nadějí, že se chytne.

,,Aha. Jo, máš pravdu.", řekla, čímž se oficiálně vzdala. Luke měl skvělou paměť a tímhle dokázal, že jí i naslouchal. Tenhle boj měla předem již prohraný.

,,Miluješ někoho?", jeho otázka vystřelila do prostoru jako náboj z pistole a zasáhla jí přímo do srdce. Ztratila řeč.

,,Ehm.", koukala kamkoliv, jen ne na něho. Nesměla mu ukázat svou slabost pro něj. ,,Myslím, že ano.", odpověděla a tím se zbavila napjaté atmosféry, jenž je pohltila.
Lukovy se zjemnily rysy ve tváři.
Měla pocit, že ho odpověď zneklidnila, že se ho dotkla.
To byla ale jen chvilková domněnka.

,,Aha. Tak s tím ti moc neporadím.", zamumlal zvláštním tónem a odvrátil pohled. Nechtěl se setkat s tím jejím.

,,Proto jsem ti to neříkala. S láskou není pomoci. Je to jako kdybych po tobě chtěla, abys odnaučil ptactvo létat.", řekla soucitně. Nechtěla se ho nijak dotknout. Očividně ho trápila nějaká láska, kterou ztratil kvůli vlastnímu úmrtí. Jak ona to ale mohla vědět?

,,A koho miluješ? Smím-li se zeptat.", v tuhle chvíli Nia zkameněla. Jak z toho vycouvat? Zvědavost s Lukem cloumala, ale ona neměla, jak ji ukojit.

,,To ti nemůžu říct.", odpověděla nakonec prostě. ,,Ale je to zbytečné. Nemám u něj šanci.", dodala, aby se zbavila jeho zvědavých otázek.

,,A řekla jsi mu to? Já jen, že když by o tom věděl, třeba by ses mýlila. Šanci mít můžeš.", poradil jí. Nia se musela pousmát, protože tahle zapeklitá situace byla vážně vtipná. Kdyby jen věděl o kom ona mluví, nejspíše by si rady přenechal pro sebe.