Ghost // Nová naděje

11. Nějaký plán?

Za dnešní den si byli Nia s Lukem blíže než sardinky naložené v konzervě. Jediným štěstím pro ni bylo, že se nemohli sebe dotýkat navzájem. Protože kdyby to šlo, kdyby cítila jeho pokožku na té své, kdo ví, co by to s již tak dost poblouzněnou dívkou udělalo. Už jen jeho pichlavý pohled s ní dělal divy. Natož dotyky.

Seděla na kolečkové židli a zaskočeně sledovala Luka, který zničehonic překročil limit její ochranné zóny, kterou kromě Dixie a mámy ještě nikdy nikdo nepřekročil. Klečel pod ní, těsně u jejích kolen, hlavou na úrovni jejího pasu, a zíral jí do čokoládových očí. Chtěl, aby mu plně věnovala pozornost. Pocítil, že si Nia prochází lehkým pocitem viny za to, že jeho ducha vyvolala. Musel jí vysvětlit, že tomu tak není. Ona ho zachránila.

Chvíli jí připadalo, že chce své dlaně položit na její stehna, zahalená do tepláků. Pak si svůj čin ale rozmyslel. Věděl, že by to byl zbytečný krok, který by nedopadl podle jeho představ. Nemůže se jí dotýkat. Byl to pro něj trest. Za to, že se mu vrátil život, vesmír si musel vzít svou daň.
Pozoroval hnědé panenky, které nervózně těkaly ze strany na stranu. Chtěly se dívat kamkoliv jinam, jen ne do těch jeho uhrančivých. Věděla moc dobře, že by mu propadla.

,,Jsem upřímně rád, že jsi na tu kytaru hrála. Dostala jsi mě odtamtud.", dostal ze sebe chraplavým hlasem, nepřestávajíc Niu sledovat.

Podívala se na něj. Ten pohled, který jí věnoval, a ten jeho jemný úsměv, to bylo to, co jí dostalo do rozpaků.
Chtěla vstát a odejít. Utéct na čerstvý vzduch. Byla jako uvězněna ve skleněné lahvi. Všichni se na ní dívali a mysleli si, že je v pořádku. Ale jí zatím docházel vzduch. Měla pocit, že se za chvilku udusí. Nemohla odejít. Dokázala by mu tím tak svou slabost pro něj, kterou si za dva dny známosti u ní vybudoval. Zachová chladnou hlavu a vyřeší to tak, jak by se něčemu postavila normálně. Vnitřně se celá chvěla, ale na venek působila pevná jako skála.

,,Nevím, jestli je tenhle život, nebo jak tomu mám říct, pro tebe výhra.", přiznala pevným hlasem. Sama se udivila tomu, že tohle dokázala.

,,To samozřejmě není. Ale je to lepší než být tam. Chtěl bych jít za klukama. Dostat se do nebe, pekla, či co to po životě sakra je.", odpověděl rozpačitě a vstal. Teď, když stál nad NiNi, působilo to na ní ještě hůř, než když klečel. Alespoň už ale nemusela pozorovat jeho ledové studánky, - byla optimista, vždy na něčem našla něco pozitivního -.

,,Za klukama?", posbírala veškerou kuráž a zeptala se. Nikdy jí nikdo nepověděl, jak vlastně Luke zemřel.

,,Jo. Mám tam někde kamarády.", řekl stroze a Nia se v myšlenkách plácla do čela. Doufala, že se dozví víc. Zvědavost jí doslova rozežírala zevnitř.

,,Aha.", poznamenala, se snahou neznít zklamaně. ,,Takže, co hodláš dělat?", zamluvila předešlou otázku, která nedopadla úspěšně. Jen tak se ho na smrt ptát nebude. Byla to jeho osobní věc a jestli neměl chuť o tom mluvit, nebude ho nutit. Nevěděla, jestli to nebylo bolestivé. Mohla by tak ještě víc rozrýpat otevřenou ránu.

,,To kdybych věděl...", zavrtěl hlavou a ruce složil do kapes.

,,Tak si o tom něco přečteme.", vyskočila energicky Nia na nohy a do ruky popadla mobil. Pak se přesunula na postel, kam se posadila.
,,Pojď, sedej.", poklepala na posteli na místo vedle sebe a usmála se.

,,Dík.", vrátil jí úsměv nazpět a hupsnul do postele.

Bylo vidět, že Luke uvízl v těle mladého kluka, protože jeho chování tomu občas tak nasvědčovalo. Za to byla ale víceméně spíše ráda. Její spolužáci si hráli na něco, co nebyli. Jeden chytřejší než druhý, přitom tomu nerozuměl nikdo. S Lukem měla pocit, že může být sama sebou a on jí za to odsuzovat nebude.

Oba se hlasitě rozesmáli, když následně zády dopadli do peřin.
,,Luku!", pokárala ho za to, že je divokým skokem povalil.

,,,Dobře, dobře, promiň.", prohrábl si s úsměvem rozcuchané vlasy, když se oba znovu posadili.

,,Omluva se přijímá.", řekla a hned na to svůj pohled upřela do displaye.

,,Co to je?", poškrábal se na zátylku a ukázal na mobil.

,,Tohle?", zvednula moderní vynález směrem k němu. On přikývl a pak se setkal se zaskočeným pohledem Nii, která zvednula lehce obočí.

,,Je vidět, že jsi už nějakou dobu pod kytkama. To je mobil, Luku.", vysvětlila.

,,Tak to jsem se toho dozvěděl.", protočil oči a sledoval, jak se vyšvihly oba koutky dívce, sedící vedle něj, nahoru.

Ona mu už dál neodpovídala. Pečlivě se soustředila a snažila se napsat do vyhledávače něco smysluplného, co by jim mohlo i pomoct. Když však písmenka začala vkládat do Googlu, připadalo jí to všechno stejně nesmyslné. Věty typu Jak dostat ducha do nebe?  nebo Co když zemřu a jsem pořád na světě?  podle internetu nedávaly smysl vůbec. Vždy to odpovědělo, že žádný takový výraz Google není schopný vyhledat.

,,Ahhh, ono to prostě nemůže pro jednou bejt lehké.", zakňučela, když jí to nevyhledalo další jinak položenou otázku.

,,Co se děje?", zeptal se kluk, který tomu nerozuměl ani zdaleka.

,,Neumí to vyhledat odpovědi na naše otázky.", řekla suše a zkusila větu jinak poskládat.

,,Tak se zeptej, co tu dělají duchové.", navrhl. Nia k tomu neměla co dodat, protože sama byla v koncích. Otázku tedy napsala a nestačila se divit, když to vážně našlo několik článků.

,,Luku, ty jsi génius.", žasla.

,,Já vím.", zazubil se hrdě.

†