Ghost // Nová naděje

36. Návrh

Bylo čtvrt na šest, když bouchly vchodové dveře. Nia tašku hodila na zem k botníku, vyzula své zablácené tenisky, kabát pověsila na věšák a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. I po cestě autobusem, stráveném dlouhém času ve škole, a i po nečekané cestě autem, vypadala poměrně k světu. Usmála se na svého dvojníka za sklem a vydala se do kuchyně, kde na ni už netrpělivě vyčkávala Caroline.

,,Ahoj mami. Vezmu si něco k jídlu a zase se vytratím.", přivítala svého milovaného rodiče a přešla k ledničce.

Mamka jí ale zastoupila cestu. Výslech právě začíná.

,,Můžeš mi vysvětlit, jak ses dostala domů?", spustila na NiNi naštvaně a ruce složila v bok. Tohle není dobré znamení.

,,Dojela jsem.", odpověděla jednoduše s nadějí, že z toho nějak šikovně vybruslí.

,,A čím? Autem?", v tu chvíli Nia předem věděla, že hra je prohraná. Nejspíše ji Caroline viděla v okně.

,,Ehm.", pokusila se tímto slovem získat čas, ale máma jí nedala příležitost na to si něco vymyslet.

,,Kdo tě vezl?", zahrnula jí další otázkou.

,,To byl Harry!", vykřikl Charlie odpověď za Niu, během toho, co se cpal slanými chipsy a procházel kolem. Nia se na něj zamračila. Vždycky musí vše vyžvanit.

,,Na něj se takhle nedívej. Poznám ho i já, na to nezapomínej.", podupala lehce nohou, ale pak svěsila ruce podél těla. ,,Nio, víš, co jsem ti říkala.", začala už klidným tónem. Nia si oddychla.

,,Já vím.", odpověděla omluvně.

,,Nechci, aby se ti něco stalo. Budu klidnější, když pojedeš autobusem se zkušeným řidičem. Harry má auto jen chvíli.", vysvětlila něco, co spolu probíraly už několikrát.

,,Neboj mami, vím to. Už s ním nepojedu, slibuji.", právě slíbila něco, co neměla v plánu dodržet. Pecka, level lhaní se zvýšil.

,,Děkuji. Vezmi si něco k jídlo a jdi. Určitě se máš co učit.", pohladila svou dceru po rameni a odešla do obývacího pokoje, zřejmě dodělat něco do práce.

Nia ani na minutu nezaváhala. Z lednice si vzala jogurt, z příborníku ukradla jednu stříbrnou lžičku a vyšla schody nahoru.

Vešla do pokoje, rychle za sebou zabouchla dveře a podívala se před sebe směrem do uklizeného pokoje. Čekala, že Luka načape, jak sedí za jejím noťasem a projíždí soukromé věci, do kterých mu nic není.
Ale mýlila se. Úplně zapomněla na to, jak Luke nepředvídatelný ve skutečnosti je.

,,Moc mě to mrzí, promiň, promiň.", zazpíval krátkou písničku, stojící u postele, a na konci se uklonil, aby dodal na dramatičnosti.

,,Luku, co to...", rozhlédla se rozpačitě po pokoji. Hledala něco zničeného, rozbitého nebo v plamenech. Nic takového ale v místnosti nebylo. Vše bylo na svém místě, tak jak to ráno nechala.

,,Tady máš.", podal jí ruku, kterou měl po celou tu dobu za zády. ,,Tohle jsem ti přinesl jako omluvu za dnešní ráno.", usmál se hrdě a do ruky jí podal hořkou čokoládu s kousky lískových ořechů.

,,Wau, já žasnu.", nestačila se divit nad tou proměnou, kterou v něm viděla. Veškerý vztek byl ten tam. Tohle by od něj opravdu nikdy nečekala.
,,Chci říct, vážně jsi mě mile překvapil.", pochválila ho. ,,Ale to s tou zprávou teda na pochvalu není.", vyčetla mu vzápětí. ,,Spěchala jsem domů, abych ti vynadala.", přiznala pobaveně.

,,Vím, že jsem ti vlezl do počítače. Ale už jsem tady takhle s tou čokoládou stál hodinu. Nechtěl jsem nadále čekat.", ospravedlnil se a Nia se hlasitě rozesmála.