Ghost // Nová naděje

44. Smrt jejího důvodu žít

Nia si zakryla dlaní ústa, jak moc byla šokovaná. Právě klečela nad prázdným, zpustošeným hrobem, na němž se nacházelo vyryto jméno Luke Patterson. Už dlouhá léta tady za ním nikdo nebyl. Jak je to možné? Jak to mohla Emily dopustit?
Věřila, že jakožto mamka nejspíše neměla sílu na to sem chodit a dívat se na vyhasínající svíci, hořící nad mrtvým tělem jejího jediného syna.
A taky byl Luke občas pěkně na facku, ale tohle si nezaslouží.

Okamžitě začala rychlými pohyby listí strhávat z náhrobku, až narazila na malý obrázek ve zlatě rámovaném čtverečku. Byl tam mladý usměvavý Luke. Takový, jakého jej Nia znala, když se dobře vyspal. Okamžitě její zmrzlé srdce, které ještě před chvílí samým zármutkem netlouklo, roztálo, a dalo se do pohybu.

,,Ach Luku, kam si jen zmizel...", vzdychla a prsty přejela po jeho tváři, přitesané na starém, zaprášeném mramoru. Kéž by to bylo takhle jednoduché i v reálu, a ona se ho mohla dotýkat. Vše by bylo hned snazší. ,,Jak tě mám získat zpět, když nevím jak?"

Jako kdyby do ní rázem po těchto slovech uhodil blesk skrze náhrobek. Tělem jí od hlavy až ke konečkům projela ostrá bolest, pulsující ve spáncích. Před očima se jí zatmavilo.

Neviděla nic, jen černo černou tmu,
do které pomalu upadala...

†††

Zalapala po dechu.
Měla pocit, že nicotou padala celou věčnost, a k tomu všemu se nemohla nadechnout. Potřebovala do plic dostat vzduch, který se jí v pulsující bolesti ve spáncích do důležitých orgánů nedostavoval. Když otevřela oči, oslepilo jí ostré bílé světlo. Kromě toho jí do uší proudil povědomý zvuk, který protivně, pravidelně, pípal.
Znělo to jako... nemocniční přístroje?

Promnula si oči a pokusila se zorientovat. Že by upadla do bezvědomí a někdo ji tam venku našel? Jiné vysvětlení nenacházela.

Měla pravdu. Definitivně to byl nemocniční pokoj. Pach dezinfekce, bílé holé stěny, hodiny visící na stěně ukazovaly jednu ráno. To spala tak dlouho?
Zarážející, avšak k tomu všemu hlavně bylo, že to ona stála u hnědého, starého křesla.
Nebyla tou ležící na lůžku, které se nacházelo přímo před ní.

,,Lu-Luku?", zakoktala se. Její kamarád ležel na posteli, povlečené do bílých peřin. Všude kolem něj se nacházely hadičky, vedoucí k těm otravným věcem, vydávající tak typický zvuk. Byl zamotán do spousty těhle vynálezů, které mu měly pomáhat zůstat naživu.

Moment.

Nádech.

Zůstat naživu.

Přehrála si v hlavě myšlenku.

Je živý.

Musela se vrátit v čase. Do dob, kdy ještě žil. Starší vybavení nemocnice by tomu nasvědčovalo.

Nesměle udělala pár kroků blíže k němu. Zastavila se, stojící nad bezvládným tělem kluka, kterému už od začátku jejich podivného přátelství patřilo její srdce.

Vypadal úplně jinak, než tak jak ho znala. I mrtvý vypadal lépe jak živý. Minimálně teď toto pravidlo platilo.
Vybledlý chlapec, s vlasy rozčepýřenými do všech stran, sotva dýchal. Vypadal tak zranitelně.
,,Co se ti to stalo?", zašeptala a cítila opět ten bodavý pocit v srdci, který jí vháněl slzy do čokoládových panenek.

,,Co bude teď?", řekl ztrápeně známý hlas za NiNi. Ohlédla se. Byla to Emily, ve značně mladším věku. Tohle byl jasný důkaz toho, že se Nia vrátila v čase.

Vedle ní se nacházel vysoký muž, držící drobnou ženu kolem ramen. Podle fotek, které jí Emily z přítomnosti ukazovala, okamžitě poznala jejího manžela. Ještě neměla tu čest se s ním potkat osobně, ale hodně o něm slyšela. Je to podle všeho dobrý muž.

U dveří stál lékař, jehož hnědý plnovous připomínal Santu Clause, zkříženého s vlkodlakem. Jestli takhle opravdu vypadá ten, co naděluje o Vánocích dárky, Nia se asi raději této tradice vzdá.

,,No, nezbývá než doufat, že léky zaberou. Je to děsivá otrava, se kterou si bohužel nevíme rady.", přiznal s chladným tónem v hlase.

Je to děsivá otrava.

Srdce vynechalo dívce úder. Byl to zvláštní pocit bolesti a úlevy zároveň. Konečně Nia znala ten důvod, proč se Luke vůbec zjevoval dívce jako duch, nikoliv jako muž ve středním věku, s podobným plnovousem a začínající pleší. Možná to bylo ale takhle dobře. Nia totiž byla na starší, ale tohle by bylo už moc. Čas jej sice vymazal, ale zanechal mu tak jeho rozkošnou krásu, kterou by měli všichni obdivovat.

Otrava.

Proč jí to Luke nikdy neřekl? 

,,Emily? Co přesně se stalo?", promluvila směrem k ní bez váhání.
Žádné odpovědi se jí ale nedostalo.
,,Emily?", přistoupila k sousedce a zamávala svou dlaní před jejím obličejem. Nic.
Když se pokusila dotknout se ramene ženy, které se po tváři řinuly maličké slzy, prolétla skrze ni.

Nia zadržela dech. Byla teď duchem, zaseknutým v čase. Stejně jako Luke.

Nedá se něco dělat? Třeba by mohla nějak změnit minulost a ponechat tak Luka živého. Třeba dokáže něco udělat. Je přece Nia Ezlyn. Nia od slova účel, Ezlyn jako dar od Boha. Sám Harry jí to řekl, táta to jméno narozené dívence dal. Musí to mít nějakou souvislost.

Začala okamžitě přemýšlet. Pohledem bloudila po pokoji a snažila se najít cokoliv, co by ji mohlo pomoct tuto situaci vyřešit.

Z uvažování jí probralo zrychlené pípání přístrojů, na které byl Luke napojen.

,,Ne, ne, ne, ne, ne!", vykřikla a přiběhla zpět k polomrtvému chlapci, kterému se čas na světě zjevně krátil.
,,Musí z toho být nějaká cesta ven!"

Nia s panikou, proudící jejími žilami, pohlédla na lékaře. Proč nic nedělá?
Z minut se rázem staly sekundy. Poslední vteřiny jeho života.
Doktor nejspíše věděl, že dělat něco nemá cenu. Kytaristovi nebyla pomoc. Proto jen se sklopenou hlavou mlčky stál a pozoroval špičky svých bot.

,,Luku, neopouštěj mě! Opovaž se mě tu nechat!", nadávala, jak jen mohla. Už se hodlala zabrousit do sprostých slov.

Z pípání se stal táhlý, nekončící tón, který bude mít Nia už navždy uložený v paměti. Bylo pozdě.

Zhroutila se. Padla na kolena a hlasitě se rozplakala. Tak, jak ještě nikdy předtím. Už neslyšela žádné zvuky přístrojů, hučení aut, hlas lékaře, který konstatoval čas smrti, ani hlasitý nářek jeho maminky, pro kterou se tahle noc stala noční můrou. Slyšela jen svůj vlastní pláč, který zněl přitom tak cize.

Nia proklínala všechny okolo za to, že jí donutili nechat své srdce takhle krvácet. Za to, že ji nechali dívat se na smrt svého důvodu začít znovu žít.

Chtěla svou hlavu položit na lůžko, zbavit se svým křikem bolesti, jež se objevila v jejím těle. Měla pocit, že umírá s ním.

Místo toho ale její čelo narazilo na teplou kůži, zahalenou do bílé košile.
Zdálo se jí tohle všechno? Zbláznila se snad? Zvedla hlavu a svou dlaň zkusila položit na tu jeho. Dokázala to. Byla pouze přeludem, nikoho v místnosti se dotknout nemohla, tak proč to s Lukem zatraceně fungovalo?

Než stačila zjistit odpověď, užít si pocitu dotýkat se jej, před očima se jí opět zatmělo. Tentokrát avšak v té tmě stihla ještě něco slyšet.
Emily zničený hlas, vyslovující větu; Je to všechno moje vina. Nikdy si to neodpustím.

†