Ghost // Nová naděje

29. Porušené pravidlo

Povědomá melodie donutila dívku se probrat z hlubokého, a po dlouhé době i poměrně kvalitního, spánku. Slepě se natáhla pro telefon na nočním stolku a intuitivně palcem přejela po displeji na pravou stranu, aby budík vypnula. Když se jí to po dvou marných pokusech konečně podařilo, přetočila se na druhý bok a zachumlala se do vyhřátých peřin. Nejspíše by usnula znovu, kdyby se neozval opět mobilní telefon, probouzejí Niu do brzkého rána.

,,Ahhh...", zaskučela a za doprovodu vyhrávajícího budíku otevřela ospale oči. Oslepilo jí slunce, vkrádající se do oken, proto zamžourala a později si očka promnula. ,,Ještě ne...", ukecávala moderní technologii, aby ještě na chvilku zmlkla. Avšak marně.

,,Nechceš to vypnout? Nedá se tu spát.", zamumlal naštvaně Luke vedle Nii, načež se matrace poblíž dívky prohnula.

Tentokrát si rozhodně nepamatovala, že by usínala vedle něj. Prudce se posadila a chytila se za hlavu. ,,Co tady děláš?!", vyjekla a přitáhla si přikrývku blíže k tělu.

,,Pokouším se o spánek, který s tebou nestojí za nic.", odsekl s kapkou humoru v hlase.

,,Bože.", vydechla v uvědomění a rychle vypnula budík. ,,Nestíhám do školy!", vyletěla z postele jako čertík z krabičky. Pobíhala po místnosti jen v noční košili a hledala kousky oblečení, které skládala dohromady jako pexeso.

,,Niooo.", zvolal její jméno ospale, a se stále zavřenými víčky poklepal na místo v posteli, které teď bylo vedle něj prázdné. ,,Niooo!", zahulákal ještě hlasitěji a přidal na ráznosti bouchání dlaní do matrace. ,,Pojď zpátky. Niooo!", pokračoval rozespale. Kdyby tolik nepospíchala, neměla by nic proti tomu lehnout si za ním zpátky. Klidně by tam dobrovolně strávila mladí.

,,Nemůžu! Ty se válej, ale já musím do školy!", pokárala ho a snažila se při tom nasoukat hlavu do roláku bílého trička. Čas ubíhal neskutečně rychle a zbývající minuty se krátily.

,,Tak dneska nechoď. Pojď si lehnout...", žadonil nadále. Ale jeho klesající hlas dával jasně najevo, že zase usíná, což Nii hrálo do karet.

Neodpověděla mu na jeho přání, potřebovala se ho zbavit, jinak by mu nejspíše opravdu podlehla a pro dnešek zůstala doma.
Přehodila přes sebe hnědý, pletený svetr, nasoukala se do kalhot a ze židle si vzala tašku přes rameno, která byla momentálně narvaná až k prasknutí sešity na hodiny dějin umění, francouzštiny, literatury, anglicky, ekonomiky, nebo odborného kreslení.

Nepozorovaně se vyplížila z pokoje a zavřela za sebou dveře. Hned na to si hlasitě oddychla. Podařilo se jí ho setřást. V jeho blízkosti se neuměla soustředit a nastavit si priority. Když čelila jeho pohledu či naslouchala jemnému hlasu, který kouzelně vyslovoval její jméno, odkývala by mu i cestu do pekla.
Tohle avšak, nesmí dovolit.

†††

Mlčky seděla v autobuse, který jí vezl ke škole. Cesta trvala půl hodiny, takže měla spoustu času na to se prospat nebo se naučit látku na test. Pro dnešek ale byla její hlava plná myšlenek, které jí nedaly prostor k tomu zamhouřit oka a soustředit se na cokoliv jiného, než na Luka. Představovala si, jak se asi bude tvářit, až se probudí a zjistí, že Nia nikde není. Musela se pousmát při vzpomínce na jeho spokojený výraz ve tváři, když spal. Vypadal jako nevinné štěňátko, kterým ale ve skutečnosti nebyl. Luke byl všechno hezké na světě, ale nevinnost to rozhodně nebyla.

Zírala z okna na míjející krajinu, které vycházející slunce ozařovalo svými paprsky. Blížil se listopad, což bylo na přírodě jasně znát. Stromy už své barevné listí skoro všechno dávno shodilo, a nechávaly si tak holé větve profoukávat chladným větrem.

Hodlala si dát sluchátka do uší, aby trochu ztlumila hlasitost ostatních cestujících, respektive převážně jejích vrstevníků, kteří rozebírali až směšná témata. Co by dala Nia za to, aby místo posmrtného života mohla řešit, zda se večer opít a nebo raději ne. Už jejich ,problémy' poslouchala čtvrt hodiny, další minuty asi nezvládne.

Obvykle s ní jezdila i Dixie, občas s Harrym. Ten ale si úspěšně udělal řidičák a všechny hrdě vozil do školy. Právě jako dnes Dee. Jen Nia neměla tu odvahu do plechovky na čtyřech kolech sednout. Nerada by svůj život věnovala do rukou někomu takovému. Jestli měla někde umřít, v autě po boku Harryho to rozhodně nebylo.

Sehla se do tašky pro sluchátka, zamotaných do sebe. Když je úspěšně vylovila, sfoukla si pramen vlasů z čela, a vrátila ho do pevného drdolu, který si doma stihla udělat jen tak tak. Autobus jí málem ujel.

Nyní čelila dalšímu těžkému úkolu, což bylo dostat sluchátka od sebe. Hrbolatá cesta jí k tomu moc nepomáhala. Občas to pěkně nadskočila a s tím i Nia, která postrádala dostatečnou trpělivost na to sluchátka od sebe rozmotat.

,,Je tu volno?", vyrušil jí hlas nad ní a ona nepraktické drátové sluchátka naštvaně položila na klín. Už na to neměla nervy. I přesto ale zdvořile pohlédla s jemným úsměvem na osobu, kterou paprsky slunce jemně ozářily, jakmile vjeli do zatáčky, a tím ztratila řeč. Kladná odpověď se jí zasekla v krku, úsměv zamrzl na místě.

,,Jo, jasně. Sedni si.", dostala ze sebe po chvilce trapného ticha, které vyplňoval tlukot jejího srdce a dech, který byl pomalejší než obvykle. Svůj černý kabát odsunula ze druhé sedačky, na které se kus oblečení pohodlně usadil, a stáhla se nervózně do sebe.

,,Díky, NiNi.", oplatil jí její gesto klidným hlasem a posadil se vedle ní. Na sobě měl to, co první den, když se setkali. Vše zakryl hnědou, kostkovou bundou. V hlavě tiše zaúpěla.

Nějakou dobu bylo ticho. Ani jeden se nezmohl k tomu načít konverzaci. Potřebovali chvilku mlčet, užívat si jen přítomnost jeden toho druhého. Občas bylo tohle mlčení víc, než tisíce slov. Nedokážou nahradit pocit jistoty, když se soustředíte jen na jeho přítomnost, kterou nepřerušuje mluvou a nevyrušuje tak vaši pozornost. Nikdy nepotkala ale nikoho, kdo by tomuto chápal.
Až teď, se tenhle duch ukázal opět jako výjimka. Nia mu přičetla další pomyslné body, kterými vždy hodnotila kluky v okolí. Luke měl zatím nejvyšší počet kladných hlasů.

Podle Nii, se nejlépe ohodnocený chlapec díval před sebe a prsty si vyťukával neznámou melodii do zápěstí. Brunetka se zvědavě podívala směrem k jeho rukám, ve snaze onu melodii rozluštit. Místo toho se ale začala soustředit na jeho prstýnky a minerálové náramky, kterých si předtím nikdy pořádně nevšimla.
Sakra. Přičetla mu další body.

Když si oba oddychli ve stejnou chvíli, vypadalo to až neskutečně nahraně. Jako kdyby se na tom domluvili. Moc náhod je spojovalo v jedno.
Luke se zasmál, což donutilo Niu se rozesmát též. Lukův smích patřil k tomu oblíbenému zvuku, který Niu nikdy neomrzí.

,,Takže...ehm, co tu děláš?", položila s úsměvem na rtech zásadní otázku, která měla už dávno padnout.

,,Jsem tady s tebou.", odpověděl bez sebemenšího zaváhání. Tu odpověď si snad nacvičoval, protože jinak si neuměla Nia vysvětlit tu jeho okamžitou jistotu v hlase.
,,Nechtěl jsem být sám. A neunikla mi informace, že dnes dojedeš ze školy až ve čtyři. Takže alespoň chvilku se mě dnes ještě nezbavíš.", zazubil se směrem k brunetce, které rozbušil srdce tím největším výkonem, jaký jen srdce mohlo zvládnout.

,,To mám radost.", rýpnula si do něj, avšak bylo jednoduše poznat, že to myslí ironicky. Ve skutečnosti měla nesmírnou radost, s jakou jistotou prohlašuje, že se ho nezbaví. Tohle by mohl říct i třeba za rok, rozhodně by tím dívku potěšil.

V tu chvíli si neuvědomila, že právě porušila hlavní pravidlo, které jí v budoucnu může dělat velký problém. Měla radost z jeho přítomnosti a nekrotila své myšlenky, mířící s úsměvem k němu.
S takovou Luka odejít ze světa jen tak nenechá.

On je její nejsmutnější část. Nia musí přijmout, že Luke nikdy nebude patřit k ní.

†