Ghost // Nová naděje

o6. Luke Patterson

Byla zmatená, naštvaná, unavená a smutná. V životě nezažila takový sešup emocí, jako právě dnes. Chtěla do něčeho kopnout, schoulit se někomu do náručí a vyplakat se, utéct do snů, kde jí nic nehrozilo.
Na nějakou dobu jen tak zmizet, třeba jako duch.

Vystoupala schody a vešla do pokoje. Pohledem propalovala své špičky nohou, nevnímajíc okolí. Kdyby byla bublinou, už by dávno praskla, anebo odletěla až do vesmíru.
Aby toho nebylo málo, její pravá noha se setkala s tvrdým předmětem. Podařilo se jí nakopnout kytaru, stojící tam, kde ji Nia naposledy nechala. Nástroj zaduněl a vydal pár falešných tónin, jako následek styku s cizí nohou.

,,Zatracenej krám!", zanadávala a přitáhla si raněnou nohu k sobě. Měla chuť do kytary kopnout znovu, protože ze všeho vinila právě jen ji.

,,No ten krám bych si vyprošoval!", pokáral Niu cizí hlas z druhé strany pokoje. Bleskově zvedla oči, které se setkaly s pichlavým, mořským pohledem. V jejím pokoji u postele stál cizí kluk. Naprosto neznámý brunet, v oškubaných riflích, hnědém kostkovaném svetru a bílém tílku.

Dlouho se jen mlčky pozorovali. Nikdo se nezmohl k dalšímu slovu. V pokoji se značně ochladila teplota, která donutila kůži dívky opět k reakci. Její obličej z rudé barvy nabral barvu sněhu. Bílou.

,,Nevím co jsi zač, ale vypadni!", dostala ze sebe a chopila se kytary. Třeba jí konečně k něčemu bude. Byla připravena s tím cizince šlahnout po hlavě.

,,Hele, počkej. Ty mě vidíš?", dal ruce před sebe, se snahou uklidnit jí.

,,Máš pocit, že bys byl neviditelnej nebo co? Jasně, že tě vidím!"

,,Vážně? To není možný...", špitl s jiskřičkami nadšení v očích. Lehce se usmál, přičemž poukázal na bělavé zoubky.

Jako kdyby někdo v tu ránu Niu uhodil ze zadu do hlavy.
Konečně se jí rozsvítilo. Ten kluk nebyl vůbec cizí.
Ten úsměv...
Už ho někde viděla. A to někde bylo na stolku ve fotorámečku, přesněji u Emily doma.

,,Ty jsi Luke? Patterson?", zakoktala se. Právě překonala veškeré existující tóniny barev. Byla bělejší než ta nejčistější oblaka na nebi.

,,Ano, to jsem. Počkej...
Odkud mě znáš?", zarazil se.

,,Dotazy bych tady měla spíše klást já, ne?", zeptala se brunetka, nevěřící vlastním očím.

,,Nio?", ozval se hlas mamky z chodby.

,,A-ano?", zeptala se, stále upřeně zírající na pohledného kluka v pokoji.

Když se rozevřely dveře, Luka jako by odvál vítr. Nezbyla ani stopa po něm. Vše nasvědčovalo tomu, že se nikdy žádný Patterson neobjevil v jejím pokoji.

,,Chtěla jsem si promluvit.", řekla a pak se podívala na svou dceru. ,,Panebože Ni, co se stalo? Vypadáš, jako bys viděla ducha.", vyhrkla, a Nia měla co dělat, aby se zoufalstvím nerozesmála. Protože ona to tak trochu pravda byla. Luke byl už přes dvacet let mrtvý.
,,A co děláš s tou kytarou?", zvednula obočí.

Nia se podívala do svých rukou, ve kterých stále pevně držela kytaru, nachystanou jako vražedný nástroj na ducha. Počkat, může ducha zabít? A byl to vůbec duch? Vzhledem k tomu, že se vypařil jako pára nad hrncem, nejspíše ano.
Klouby měla úplně bílé od toho, jak pevně kytaru držela.

,,Ehm...", dnes se již poněkolikáté snažila vymyslet vhodnou lež. Jak nechutné. ,,Zakopla jsem o ni, takže jsem ji chtěla uklidit jinam, ale zamotala se mi hlava.", řekla rychle nějaký vymyšlený příběh, který se ale lehce zakládal na pravdě.

,,Nio, piješ vůbec?", starostlivě skenovala svou dceru pohledem.

,,Ano, neboj. Byla jsem s kamarády na kávě, tak mám možná v sobě jen moc kofeinu.", pokusila se o tu nejvěrohodnější lež, jaká jí jen napadla. Máma naštěstí Nii věřila a nehodlala se tím nadále prodírat.

,,Tak s tím hlavně opatrně.", upozornila jemným hlasem. Nia vrátila, ještě nedávno vražednou zbraň, zpět na své místo ke knihovničce, a s mamkou se společně posadily na postel. ,,Přišla jsem se ti omluvit, že jsem na tebe předtím křičela.", přiznala a svou dlaň, která poukazovala na mozoly z přepracování, položila na dívčino stehno. ,,Pochop, co odešel táta, je to pro mě neskutečně těžké.", řekla zničeně. Její máma si umí vybrat vskutku úžasnou chvíli na probírání rodinných problémů.

,,Já vím mami. Taky že tě z ničeho neobviňuji. Chápu tomu. Navíc, měla jsem si ten úkol udělat.", vysvětlila s chápavým úsměvem.

Tolik jí mrzelo, jak se k mámě chovala. Nikdy nelhala, takže pro ni bylo těžké si teď vymýšlet pohádku a při tom se dívat do očí osobě, která pro ní byla jejím hrdinou.

Začínala konečně nabírat zdravou, narůžovělou barvu ve tváři. Místo starostí o mrtvého kluka v jejím pokoji, měla nyní starosti o maminku.

,,To máš pravdu. Proč jsi ten úkol neudělala, hm?", rýpnul si do ní melodický hlas, patřící osobě stojící před ní.

,,Zase ty?", zavrčela směrem k němu. Teď se ho nebála. Byla naštvaná, že má vůbec tu drzost lézt do jejího soukromí, naslouchat cizím rozhovorům, a ještě se do nich zapojovat.

,,Co já?", zeptala se zmateně Caroline. Podívala se směrem, kam se dívala Nia, ale nic tam neviděla.

Ona ho vážně nevidí, pomyslela si NiNi. Zatím co ona propalovala kluka pohledem, máma nechápavě prohlížela pokoj.

,,Ty nic!", vyhrkla, až mamka leknutím nadskočila. ,,Teda, bylo to na mouchu. Je hrozně OTRAVNÁ. Myslela jsem, že odletěla, ALE JE POŘÁD TADY.", vysvětlila a pomyslně se pokárala. Zase lhala. Musí s tím přestat, je to jako nemoc.

Luke se zaškaredil nad oslovením 'otravná moucha' a ruce složil na hrudi. ,,Tak moucha, jo?"

,,Zmizni už!", štěkla po něm.

,,Už jdu, už jdu. Ale mohla bys to říct slušněji.", zvednula se Caroline z postele a přešla ke dveřím. Nii se zastavil tlukot srdce. Ano, uvědomila si, že Luke je nejspíše s největší pravděpodobností duch, ale když mamka klukem prošla, jako kdyby tam vůbec nebyl, zamrazilo ji.

,,Promiň, jsem hrozně unavená.", objasnila a na oko si zívla. Nadávka samozřejmě nebyla mířena na ní, ale jak jinak by ji to mohla vysvětlit?

,,Dobrá. Mám tě ráda Ni.", pousmála se a zmizela za dveřmi.

,,Já tebe taky.", špitla ještě, ale to už její jediný rodič neslyšel.

Hned na to si vzdychla a propálila mladého Pattersona pohledem.
,,Děláš si srandu? Co si myslíš, že děláš?", zanadávala. Všechno jí to připadalo až nemožné. Přesně podobné situace sledovala v pořadech v televizi, které dávali kolem deváté večer a její babička je vždy sledovala.

,,Promiň no.", zvedl ruce v obrané gesto. ,,Vžij se do mojí situace."

,,Já ani nechápu, co je toto za situaci. Tohle je úplně ujeté.", zvednula se z postele a začala chodit sem a tam, zatímco jí Luke zvědavě pozoroval.
,,Takže, jsi po smrti, -"

,,Co je za rok?", skočil jí do řeči. Nia chlapci, který měl být už správně starší muž, věnovala překvapený pohled.

,,Je říjen, rok 2022.", vysvětlila.

,,Já byl vážně 27 let v prázdnotě?"

†