Ghost // Nová naděje

15. Nová naděje

Když se Nii po několika marných pokusech podařilo konečně Charliemu vštěpit do mysli, že duchové neexistují, první, kam zamířila, bylo do pokoje, právě za jedním duchem, který bohužel existoval až moc. Za okny už byla tma, takže kromě nutnosti se okoupat a večeřet neměla Nia co dalšího na práci. Teď byl ten správný čas na to si s Lukem promluvit. Nikdo by je neměl rušit. Tajně doufala, že tentokrát její zvědavý bratr nebude naslouchat za dveřmi, přinejhorším nahlížet tajně do pokoje. Kdyby viděl, jak si povídá s prázdným vzduchem před sebou, nejspíše by ji jako rodinu zavrhl.

,,Fajn Luku, vylez.", vydechla krapet výhružně, když za sebou pečlivě zavřela dveře do pokoje. ,,Vím, že tady jsi.", dodala, když se po pár vteřinách stále nic nedělo. ,,Jsi srab. Věděla jsem, že se podruhé už neobjevíš. Kam se poděly ty kecy o chybách a špatných začátcích, co?", krev v ní jen vřela. Štvalo jí, jak se zjevoval kdykoliv a kdekoliv se mu jen zachtělo. I když je duch, musí si stanovit nějaká pravidla. Za chvíli jinak Charlie naběhne k ní do pokoje se solí a začne ji sypat po celé místnosti.

,,Tímhle mi křivdíš, Ni.", zjevil se náhle jako přízrak pár kroků před ní.

Ruce měla složené na hrudi, připravena vychrlit na něj své veškeré emoce a city. Už toho měla dost.
,,Vážně? No, to je fuk. Spíš mi řekni, byls v kuchyni, když jsme něco řešili s Charliem?", vyjela po něm. Veškerá nervozita, kterou kvůli němu pociťovala, z ní nyní vyprchala.

Luke provinile přikývl.

,,Já si to mohla myslet!", plácla se do čela. ,,Proč to děláš? Řekni mi důvod! Víš, že můj bratr už pojal podezření? On něco tuší! Jenomže z toho nadšeně obviňuje tátu. Kdyby jen věděl, že se nám po baráku nepromenáduje otec, ale cizí a neskutečně drzý kluk!", máchala rukama kolem sebe, jak moc naštvaná byla. Narušoval její soukromí, nerespektoval vůbec základní lidská práva. Kdyby spolu slavili Vánoce, určitě by mi darovala knihu se základy slušného chování.

,,Pak bys neměla tak křičet. Jinak nás uslyší i na konci ulice.", upozornil ji a to Niu ještě více dopálilo.

,,Aha. Takže tomu ty říkáš omluva? Přišel jsi sem, abys mě upozornil, že ze sebe dobrovolně dělám magora, protože si povídám s duchem, kterého vidím jen já?"

,,To jsem neřek.", ohradil se. I jemu docházela trpělivost.

,,Kam se poděla ta tvá lítost, ten pocit viny? Jsi nehorázný pokrytec, Luku. Tvoje máma by se za tebe styděla...", poslední větu spíše zamumlala. Věděla, že opět v naštvanosti vypustila z úst něco, čeho by později mohla litovat. Uvědomila si to ale příliš pozdě.

,,Nio.", řekl její jméno a přišel o krok blíže.

,,Promiň mi to.", špitla se slzami v očích, když si uvědomila, jak ošklivou věc mu to zase vmetla do obličeje.

,,NiNi, mužeš -"

,,Vážně se omlouvám. Já...já vím -"

,,Nio!", zvýšil svůj hlas, aby ho začala pořádně vnímat.

Netušila, jak to udělal, ale na vteřinu zmizel. Teleportoval se či co. Udělal to stejné, co dnes ráno, když po něm chtěla hodit jeho vlastní boty.

Teď je dělil ani ne půl metr. Stál přímo před ní a skenoval její navlhlý obličej od slz, které se jí táhly po tváři. Napřímil se a vyslal své dlaně pro její ruce, ale pak je přitáhl zpět k tělu. Zatnul ruce v pěst, když si uvědomil holý fakt, že se jí dotknout nemůže.

,,Nio, věř mi, že lituji všeho, co jsem udělal. Když jsem byl dnes celou tu věčnost sám, měl jsem dost času přemýšlet. Prosím, sedni si a nech mě ti všechno vysvětlit, ano? Už žádné hádky.", promluvil rozumným hlasem, který u něj ještě nikdy neslyšela. Poznávala jen toho veselého kluka, který byl i po smrti plný života.

Mlčky přikývla, utřela si slzy z líček a posadila se do svého houpacího křesla, které pro ni bylo bezpečným a komfortním místem.
Luke se usadil na stůl, který sousedil s onou houpačkou, a lokty složil na stehna. Podepřel si bradu a na chvíli se zamyslel. Nevěděl, kde začít. Vždy když se s někým hádal, dopadlo to špatně. Ztratil tak už spoustu lidí, nemohl si dovolit přijít i o Niu, která pro něj byla novou a taky poslední nadějí.

,,Uvědomil jsem si, jak hrozně sobecký jsem byl vůči tobě. Když jsi odešla ráno z toho pokoje, netušil jsem, co se stalo. Ale vzadu v mysli jsem tušil, že je to kvůli mně. Že jsem něco špatného udělal. Trvalo to skoro celé dopoledne, než mi to všechno došlo. Vždyť ty jsi už od začátku o mně věděla vlastně všechno a já se nezeptal ani na tvé jméno! Objevil jsem se znenadání a ani se neujistil, zda mohu u tebe zůstat. Prostě jsem vše bral jako jistotu a choval se jako debil. Já o tobě vlastně ani nic nevím, nikdy jsme se nebavili o tobě a tvém životě. Pořád řešíme jen mě a mé starosti. Zatahuji tě do svých problémů, které se tě ani netýkají. Ale i přesto všechno chci, abys věděla, že si to uvědomuji. Vím, že jsem asi to poslední, o čem jsi snila, že se ti jednoho dne splní. Nejsem váš táta, který by na vaši rodinu dohlížel, chránil vás na každém kroku. Jsem jen kluk, co si za svou smrt může sám.", na chvilku se odmlčel. Potřeboval si urovnat myšlenky v hlavě, aby nevypustil z úst nějaký nesmysl. ,,Je to drzé, ale přesto žádám o tvé odpuštění. Narušuji tvé soukromí, vím. Je to troufalé, ale jsi jediná, kdo mi může pomoct. Stačí mi, když mi pomůžeš dostat se pryč a pak budeš mít ode mě navždy pokoj. Zmizím a slibuji, že už se nikdy neukážu."

Když bylo v pokoji rázem ticho, Nia by přísahala, že slyšela dokonce i tlukot vlastního srdce. Upřeně sledovala kluka naproti ní, kterému se život rozpadl ze dne na den pod rukama. Zlobila se na něj, ale chápala tomu všemu, co řekl. Kdyby se jí stalo to stejné, co jemu, nejspíše by se zachovala stejně. On žil v neustále nejistotě, co se bude další hodinu dít dál. Nia narozdíl od něj tentokrát věděla moc dobře, co bude následovat. A tuto akci nazvala "Nová naděje"

†