Ghost // Nová naděje

37. Tanec v dešti

Pod pojmem ,návrh' si člověk představí cokoliv hezkého. Výlet do zoo, noc plnou seriálů s popcornem na klíně či shlédnutí nového filmu v kině. Když ale návrh stanovil Luke Patterson, nezvěstilo to nic dobrého. Už jen to poděkování s ukradenou bratrovou čokoládou mluvila samo za sebe. Navíc bylo sedm večer, venku byla tma. Nedalo se někam jít.

,,Tak co jsi naplánoval?", vyzvídala NiNi zoufale, když společně došli až k vchodovým dveřím, kde se zastavili.

,,Neboj. Nic u toho neshoří, nic se neztratí, nikdo se ani nezraní. Je to neškodné.", pokusil se nedůvěřivou Niu uklidnit. ,,Už jsi někdy tančila v dešti?", optal se s lišáckým úsměvem a Nia v tu chvíli myslela, že se radostí zblázní.

,,To vážně?!", vypískla nadšeně. Srdce se jí prudce roztlouklo.

,,Tiše, nekřič tolik.", přiložil si ukazováček ke rtům, aby dal dívce najevo, že tohle je tajná akce. Její až nepochopitelná radost z něčeho tak obyčejného ho pobavila.
Ale Nia přece obyčejná není, uvědomil si.

,,Promiň.", zašeptala a chopila se kliky ode dveří. ,,Jdeme teda?", nemohla se dočkat, až bosa skočí do kaluže. Naposledy tyhle věci podnikala s tátou. Pak už se nenašel nikdo, kdo by stál o to zmoknout společně s Niou venku v dešti.

,,Samozřejmě. Jen do toho.", přikývl. Než stihl mrknout, Nia už vyběhla ze dveří přímo pod ten divoký podzimní déšť, ze kterého bylo některým lidem úzko.

NiNi ale podzim, a do toho všeho déšť, zbožňovala. Blížily se dušičky, pozítří měl být Halloween. Sice jej doma nějak extra neslavili, ale i tak zbožňovala čas duchů a příšer, kdy se člověk mohl bát. Milovala tenhle typ strachu. Ne ten, že ztratí navždy Luka a bude se muset učit znovu žít. Ale ten, kdy se bojíte, že vás upír kousne do labutí šíje, vysaje veškerou krev a udělá z vás tak vyschlou rozinku.

,,Vždycky jsem tohle chtěla zkusit!", vykřikla směrem k Lukovi, - který se schovával stále pod stříškou -, aby přehlušila šum vody padají z nebe, a pak udělala otočku na silnici uprostřed toho slejváku. ,,To je úžasné!", rozesmála se a doběhla pro Luka ke dveřím, odkud jí s úsměvem pozoroval.

Poprvé jí viděl takhle bezstarostnou a spokojenou. Stala se zase tou malou holčičkou, kterou nic netrápilo.

,,Pohni tím zadkem. Jdeme tančit!", připomněla mu ten důvod, proč se venku před domem vlastně ocitli.

,,Dobře, dobře, už jdu.", uchechtl se a vyrazil za ní do středu široké silnice. Ulice to byla poklidná, takže skoro žádná auta tudy nejezdila. Ideální místo na taneční parket.
,,Smím prosit?", udělal pukrle a pak svou dlaň nabídl dívce naproti. V tu chvíli byli už úplně promočení, ale duch nastydnout nemůže a Nii to bylo jedno.

,,Zajisté mladý muži.", začala hrát jeho hru. Z obyčejné holky se stala mladou paničkou, kterou o tanec právě požádal vévoda z hrobu.

Nebyly v tom žádné dotyky, ale oba byli uprostřed předstírání. Proto svou dlaň dala do výšky té jeho, aby alespoň vytvořila dojem, že se vážně drží za ruce.
Druhou ruku dala do úrovně jeho ramene a na něj jí jakože položila.
Vše bylo jako dobrá a perfektně nacvičená divadelní hra. Faktem ale zůstalo, že tohle byl teprve nácvik.

Luke se zapojil do části hry a svou zbývající ruku přesunul na její bok.
Pak už to šlo samo. Začali tančit valčík. Oheň planul v jejich srdcích, i v zimě rozehříval líčka do ruda.

Bylo to bez hudby, bez doteků, necítili jeden toho druhého. Ale i to málo stačilo k tomu, aby se to stalo tou nejhezčí vzpomínkou pro ně. Za světla pouličních lamp, deště a mlhy kolem, se myšlenkami přesunuli do vyzdobeného sálu a udělali ze sebe Romea a Julii na bále.