Ghost // Nová naděje

42. Realizace plánu

Konečně byl pátek.
Po čtvrtku, kdy měla od školy volno, se rozhodla, že Dixie poslechne a dá se trochu do kupy. Nemůže se přece donekonečna před světem a jeho nástrahami schovávat u sebe v pokoji.

Jako tělo bez duše, prázdně proseděla hodiny ve svém houpacím křesle, zírající do blba. Čekala tam na něj. Ale čekat tam na Luka, s kapkou nadějí v dušičce, že se objeví, byla taky pěkná pitomost. Protože on se už třetím dnem neukázal. Na něj to byl rekord. Ještě nikdy nedokázal trucovat tak dlouho. Nia už přestávala věřit v to, že se ještě někdy setkají.

Nechtěla na nikoho ukazovat, ale za jeho zmizení vinila Harryho. Kdyby jen své city nevyznával, bylo by všechno mnohem snazší.
Potetovaný černovlásek se kupodivu všem dostavil dnes do školy. V dobré náladě, tak jako dřív. Prvních dvacet minut jej Dixie dlaní měřila na čele, zda nemá teplotu. Ale způsobem, jakým si všechny přítomné dobíral, včetně Nii, dával jasně najevo, že je naprosto v pořádku. Alespoň někdo.

Co když se Lukovi něco stalo? Strachovala se. Hloupost, snažila se hned na to uklidnit samu sebe. Je to duch, toho žádné auto nepřejede.

Teď bylo kolem třetí odpoledne. Nia ze školy hned na to vyrazila k domu, vedle toho jejich. S malým balíčkem přešlapovala venku, u dveří milé sousedky, jejíž zesnulý syn dokázal poplést mladé Ezlyn nevědomky hlavu.

Nervózně se zhoupla na patách a pak zazvonila na zvonek, nad nímž se pyšnila cedulka s jménem Patterson.
Při vydechnutí jejími ústy z nich vyšel malý proužek dýmu, jak moc velká zima venku byla.

Dnes byly mimo to i dušičky. Svátek všech mrtvých. Počasí, které přikrývalo obyvatele Toronta, dodávalo na děsivé atmosféře, kdy lidé mohou věřit, že jejich členové rodiny či přátelé je přijdou navštívit ze záhrobí. Bude muset na hřbitov za tátou. První si ale musí odbít jeden plán, na kterém s Dixie dnes dopoledne pracovaly. Přeci jen, co nás nezabije, to nás posílí.

Když se na chodbě rozsvítilo, zkousla si ret. Bála se, že jí plán nevyjde. Naráz si nebyla tolik jistá svými nadcházejícími činy.

Otevřely se dveře a v nich stála osoba, na kterou čekala. Už nebylo cesty zpět. Starší žena nedokázala skrýt své překvapení, když pohlédla na mladou studentku, zabalenou do pleteného zeleného svetru, stojící mezi dveřmi.

,,Ahoj Nio. Copak ty tady?", usmála se Emily a vybídla dívku dál.

,,Zdravím.", opětovala jí zdvořile pozdrav.

Až teď, když Luka znala osobně, dokázala ve tváři jeho maminky najít podobné rysy.
Nenápadně okukovala obličej Emily a hledala v očích tu jiskru, kterou její bývalý kamarád vlastnil.
Měla ji. Byla tam. Ale už nebyla tak jasná. Se smrtí jejího jediného syna postupně vyhasla.

,,Chtěla bych si s Vámi popovídat.", přiznala a zula se z černých conversek.

,,Jsem ráda, že jsi tady.", odpověděla upřímně a společně vešly do obývací místnosti, kde to všechno divoké dobrodružství s duchem začalo.

Vše bylo stále na svém místě. Dokonce i ten fotorámeček s jeho fotkou, pořád tam hrdě stál, a přes zarámovaný obrázek se na ni usmíval. Byla to jako věčnost, co se na dívku takhle usmál naposled. Její srdce objala úzkost.

Posadila se na pohovku, přesněji na stejné místo jako minule. Emily se usadila hned naproti do křesla.
,,Tak co bys chtěla vědět, Ni? Jsou dušičky, neměla bys být doma s mamkou?", otázala se.

,,Vím. Nebudu Vás dlouho zdržovat. Slibuji.", ujistila ženu, která měla šedé husté vlasy sepnuté do volného culíku. ,,Tohle jsem Vám přinesla.", vzpomněla si na balíček, který měla po celou tu dobu u sebe, a podala ho do rukou sousedce.

,,To jsi nemusela.", usmála se a vstala. Moc dobře věděla, co v tom balíčku je. Oblíbená čokoláda, kterou Nii poradila máma. Pár dnů zpátky se o tom ženy bavily. ,,Donesu ti něco k pití. Chceš kafe?"

,,Ano, prosím. Děkuji moc.", pokývla a v hlavě tiše zajásala. Vše šlo podle plánu.
Jakmile Emily zmizela do kuchyně, Nia se naklonila k rámečku s fotkou.
,,Luku, jestli tady jsi, tak tě zabiju.", špitla směrem k jeho obrázku, který byl pořízený ještě za jeho života.

Byla si na devadesát procent jistá, že právě do rodného domu se poděl její blízký, ale dost možná bývalý, kamarád. Nemohla se zbavit pocitu, že by jejich hádku měli dořešit.
A taky, že by mu měla vysvětlit, jak to doopravdy s Harrym má.

Jsem tady.

Napsala Nia zprávu na Snapchat pro Dixie.

Super Nio Ezlyn. Nezapomeň, že se musíš dostat k němu do pokoje.

Vím. Myslím na to.

Okay. Hodně štěstí.

A Nio?

Huh?

Dones mi taky pak tu dobrou
čokošku ;)

To víš, že jo :D

Usmála se. Nebýt její dlouholeté přítelkyně, nejspíše by ještě dnes seděla v křesle a nechala se užírat mírnými depkami.

,,Hned to kafe bude.", promluvila Emily vřelým hlasem. Nečekaně se objevila zpátky v obýváku. Nia rychle leknutím mobil schovala do kapsy. Cítila se jako tajný agent v akci.
,,Co máš tedy na srdíčku?", zeptala se a posadila se opět k brunetce.

,,Ehm,", opět si získávala čas na rozmyšlení touhle jednoduchou pidi větou. Úplně zapomněla, jaký bod po tomhle následoval.
,,Když jsou ty dušičky,", začala opatrně, jakmile se konečně rozpomněla. ,,Chtěla bych si s Vámi promluvit o Lukovi. O tom, jaký byl a tak. A tak nějak oslavit dnes jeho den.", vysvětlila. Jeho mámě prolétl záblesk bolesti obličejem. Nia věděla, že začít tohle téma znamená otevřít staré nezahojené rány, ale vážně se nutně potřebovala dozvědět některé informace o něm, které jí stále protékaly mezi prsty. Musela navíc zjistit, jak na něj.

,,Ou, jistě. Chápu. Máš pravdu. Musíme na něj vzpomínat.", dostala ze sebe rozpačitě. ,,Začala bych tedy asi tam, když se narodil.", pokusila se o úsměv. ,,Počkej, přinesu to kafe. A sobě si udělám jedno taky."

A bylo to. Vše šlo podle plánu.

†