Prophecy / Dramione

23. Kapitola

Hermiona celou noc mohla spát, hlava ji pořad skučela a občas ji tělem projela nepříjemná bolest. Kdyby si dávala pozor a tolik se nebála tak by se dýmu uhnula. Zvládla mnohem horší věci a ona se nechala rozhodit nějakým jedním mladým smrtijedem! Byla naštvaná a unavená, chce jenom konečně klidný rok...

Draco celou noc přemýšlel nad hnědovláskou která spala vedle něho, věděl ze dostala. Donutila ho žárlit, mít o ní strach, zajímat se...to u žádné jiné, krom jeho matky, nikdy neměl ani necítil. Byl z toho už pomalu zoufalí, on Draco Malfoy, nevěděl kam dal....

Bylo půl čtvrté ráno a Draco se posadil, jeho oči se odmítali zavřít. Svými dlaněmi si promnul obličej a zajel rukami do vlasů, poté pohled stočil na Hermionu která ležela v polospánku, což nemohl vědět, zády k němu. Peřinu měla u boků takže se mu odhalil její štíhli pas a holá ramena. Ukrutně ho přitahovala, nevěděl proč. Astorie se přeci taky kus i ostatní holky. Ale ona? Byla jiná, možná to bylo kvůli tomu ze k ni neměl takový přístup...Možná se spolu vyspali a měl jí nejblíž ze všech ale i přesto ji má daleko. Chtěl aby se vracela k němu a ne k nějakému chudákovy Wesleymu nebo k jinému...

„Malfoy?" Ozval se slabý hlas a Draco na ni opět stočil pohled, protože se opět díval před sebe
„Grangerova?" Pozvedl obočí, což těžko viděla ale nějaký pohyb na jeho obličeji zaregistrovala
„Nespíš?" Zeptala se a hned si vzduchu nadávala za stupidní otázku
„Co myslíš?" Odfrkl si Draco a slyšel jak je Hermiona z ničeho nic nepříjemně ošila když se nadzvedla na loktech
„Co je?" Zamračil se a pohledem ji začal zkoumat jako by něco mohl zjistit. Hermiona se v duchu pousmála nad tím ze jeví zájem...
„Nic, jen všechno mě bolí" zabručela unaveně
„A co čekáš když tvým tělem proletěla černá magie" odfrkl si jakoby to bylo jasné a ona se zamračila, možná ze se alespoň dokáže zajímat ale vždycky to zkazí...nikdy nebude starostlivý, otevřeny a normální...
„Děkuju za podporu" odsekla mu, peřinu kterou stále měla u boku si přitáhla až k ramenům protože její tělo se začalo klepat zimou, lehla si a otočila se na bok směrem na jeho stranu

„Podporuju tě" zamračil se a nevěřil tomu ze to řekl ale nějak ji podporoval kdyby ne tak ji nechá ležet v obýváku a nedělá všechno co děla od doby kdy se museli vzít
„Malfoy a podpora? To mi nějak nesedí" odfrkl si Hermiona
„Grangerova přestaň mě srát nebo si jdi k sobě a příště ti nepomůžu" sykl na ni potichu a propálil ji pohledem, cekal nějakou odpověď protože přeci jen je to Grangerova, ovšem místo toho se k němu dostala jenom ticho.

„Grangerova?" Pozvedl obočí
„Nejsem mrtvá takovou radost ti neudělám" vydechla unaveně a on se zamračil. Možná se chová jak se chová a neukazuje žádnou známku citu ale rozhodně ví ze ji nechce vidět mrtvou, chce ji mít živou vedle sebe

„Nerad bych tě viděl mrtvou Grangerova" ušklíbl se vítězně. Myslel to vážně a věděl ze tím jí opět zmate. A měl pravdu, Hermiona pozvedla obočí a na její hrudi se objevil opět ten už známí pocit. Ještě víc ji překvapilo když si opět lehnul a otočil se na bok směrem k ní.

„Jsi ze mě mimo Grangerova" ušklíbl se opět a jelikož si byly blízko tak ho Hermiona viděla
„Měla bych?" Zamračila se opět a hned na to semkla oči protože ji hlavou projel blesk bolesti, bylo to už po několikáté za tuhle noc. Byla unavená a cítila se úplně slabá i bezmocna, nelíbil se ji ten pocit.
Draco si toho samozřejmě hned všiml, a aniž by chtěl tak mu jeho ruka vylétla k jejímu obličeji kterého se následně jemně dotkla, hned pocítil tu její jemnou ale i horkou pokožku.

„Nebudeš teď chodit do práce" řekl rozhodně a chladně
„Co? Malfoy o tom nebudeš nerozhodovat" zamračila se okamžitě, práci milovala a chodit tam bude ale na druhou stranu ji opět jméně zahřála myšlenka ze to mysli dobře, stará se a zajímá...
„Budu Grangerova a je mi jedno jestli se ti to líbí nebo ne" odsekl ji Draco
„Nelíbí a rozhodne tě nehodlám poslouchat nejsem Astorie abych skála jak ty pískáš" řekla naštvaně
„Přestaň to vytahovat Grangerova a nebudu se o tom s tebou bavit" řekl dokonale chladně a naštvaně Draco
„Kdo si myslíš že ji Malfoy" zvedla se prudce na loktech, ale musela si zpět lehnout protože se objevila opět ta prudká bolest
„Ty rozhodně nejsi nikdo kdo-" začal naštvaně
„Kdo? Kdo není na tvoji úrovni? Kdo není tak dobrý jako ty protože je z mudlovský šmejd?" Řekla chladně a hned na to se k němu otočila zády a tím dala najevo ze tuhle debatu končí. Nenáviděla z celého srdce tu nadávku! I po těch letech je to jako bodnutí do srdce a myšlenka že zřejmě tohle měl Malfoy namysli ji bolela. O to víc ji to mrzelo. Svůj pohled stočila na svou viditelnou jizvu a druhou rukou po ní přejela...

Draco na ni překvapeně Koukal, pořad měla odhodlání se tak sama oslovovat. Ale on tohle říct nechtěl možná tu první větu, ale věděl ze zrovna ona je perfektně na jeho úrovni.

Z myšlenek ho vytrhl až to když se opět nepříjemně ošila a její hlasité syknutí prozradili ze bolest je teď asi větší než předtím.
Hermiona překvapeně zamrkala když se jeho svalnatá paže omotala kolem jejího pasu a přitáhl si ji blíž. Její zadá se pevně natiskla na jeho hruď.
Draco poznal ze jednu svou ruku má položenou na té kde má doživotní jizvu a beze slova ji jí sundal a své prsty si lehce propletl s jejími. Dokonale se jí tím otevřel, věděl to a věděla to i ona, každý pochyb jeho ruky sledovala. Ale její oči se zarazili jen na jedné věci. Byla to ruka kde i on měl svoji znamení. Znamení zla po kterém zbyla taky už jen jizva, jizva kterou bude mít napořád. Oba byly označení něčím co je bude doprovázet do konce života a připomínat něco co na co chtěli oba zapomenout.
Hermiona pouze sledovala jeho jizvu která byla dobře vidět jelikož na ni svítilo světlo měsíce přes okno. Cítila v sobě divný pocit. Aniž by si to uvědomila tak se její ruka pohnula a opatrně, nejistě i pomalu jako by to bylo něco by ji mohlo ublížit, se dotkla jeho předloktí.
Draco v tu chvíli přestal dýchat a prudce otevřel oči, které předtím zavřel. Neuvědomil si to. A rozhodně nechtěl aby to viděla. Jen zamraženě ležel a jeho oči sledovali její tenké prsty které jemně, nejistě a opatrně přejížděli po jeho jizvě. Na jeho hrudi se objevil zvláštní pocit, příjemný pocit. Jako by její dotek byl náplast na jeho doživotní temné označení, jako by ona byla světlo ve kterém se temná jizva dokonale ztratí. Stejný pocit cítila i Hermiona, nechala své prsty zapletené v jeho, cítila se dobře jako by dva dílky dokonale zapadli do sebe...
Jako by oba v tu chvíli měli vše...