Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Prolog 2: Lachlann

Duben 1998, pár dní před bitvou o Bradavice

Mladý tmavovlasý rybář seděl na břehu a vítr mu cuchal vlnité vlasy. Očima, jež měly stejně šedomodrou barvu jako voda, hleděl na jezerní hladinu. Sledoval splávek pohupující se na vlnkách, aby mu neušlo jediné zaškubnutí signalizující záběr.

Tohle byl jeho odpolední relax po návratu z fabriky. Pozdně dubnové slunce dnes po několika dnech opět příjemně hřálo a pomalu by ho ukolébalo ke spánku.

Promnul si prsty oči a zahleděl se k protějšímu břehu, na němž se skrýval magií skrytý hrad. Jeho pozornost upoutalo něco zhruba v polovině jezera. Chvíli si pomyslel, že ho musí šálit zrak.

 Ale ne, opravdu se zdálo, že tam někdo plave. Proboha, v téhle studené vodě. Kterého idiota by napadlo se koupat. Ledaže...Sakra, není čas o tom moc přemýšlet.

V okamžiku už sunul dřevěnou pramici po břehu a spustil ji na vodu. Naskočil a zapřel se do vesel, co to dalo. Mocnými přírazy se posouval vpřed. Zaznamenal, že plavec už umdlévá. Vlastně, plavkyně. Do hajzlu, co to do té zatracené holky vjelo?

„Vydrž," houkl jejím směrem. Držela se na hladině z posledních sil. Trochu neohrabaně po ní sáhl a vytáhl ji do loďky.

Byla to mladá žena se zlatavými vlasy. Měla světlou pokožku a rty barvy borůvek. Třásla se po celém těle. Moc hezkém těle, jak mladý rybář rychlým okem znalce zhodnotil.

„Holka bláznivá, chtěla ses utopit?" zahartusil. Jen zavrtěla hlavou. Jiné odpovědi přes drkotající zuby nebyla schopna.

Zkřehlýma rukama odvázala uzlík s oblečením, který ji stál tolik potřebných sil a pokusila se za něj trochu schovat. Rybář si stáhl svetr a na třesoucí se stvoření ho navlékl. Vděčně na něj pohlédla těma nejmodřejšíma očima a jemu srdce vynechalo jeden úder.

Otočil pramici a opíral se do vesel, co mu síly stačily. Zdálo se, že dívka vyčerpala poslední zbytky energie a začala ztrácet vědomí.

„Ne ne ne," zaprotestoval a zacloumal s ní. „Ještě chvilku, vydrž, teď to nevzdáš, když jsem tě vytáhl." S nejvyšším vypětím pootevřela oči. Muž zabral, až ho ve svalech pálilo.

O několik chvil později ucítili náraz, jak loďka najela na břeh. Vyskočil, popotáhl ji kousek dál a pak zdvihl blondýnku do náruče.

„Už to bude dobré," ubezpečoval ji, zatímco ji nesl do skromného domku. Loktem zmáčkl kliku a kopl do dveří.

Zamířil s ní rovnou k neustlané posteli, na kterou ji shodil. Už zase ztrácela vědomí. Popleskal ji po ledové tváři.

„Do prdele, děvče, tohle mi nedělej," zanadával, aby trochu vyventiloval strach, který na něho najednou padl. Vějířky tmavých řas se pohnuly.

Vlítl do koupelny pro osušku, stáhl z ní svůj svetr a začal jí rychle třít prochladlé tělo a ždímat mokré zlatavé kadeře. Rozevřela rty, ale nevydala ani hlásku.

Na chvíli se zarazil. Potřeboval z ní dostat to mokré spodní prádlo. Ale jak moc je drzé vysvléct cizí ženu? Sper to ďas, jde o záchranu života.

Rozhodl se být aspoň trochu gentleman. Vzal její tvář do dlaní a pokusil se upoutat její pozornost. „Poslouchej, potřebuju z tebe dostat to zmáchané prádlo. Neublížím ti, slibuju." Pokusila se chabě zavrtět hlavou, ale pak rezignovala.

Stáhl ho z ní, co nejrychleji mohl a snažil se, aby ji při tom okukoval co nejméně. Rychle ji přikryl svou peřinou. Rty začaly pomalinku získávat přirozenější barvu. Honem postavil vodu na čaj a pak přisedl na kraj postele. Nevěděl, co s ní. Potřeboval ji přivést k plnému vědomí a rychle zahřát.