Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 2: Osina

Annabelle se protahovala na dlouhé žíněnce u okna a čekala na svého parťáka, zatímco Tom si kousek od ní chystal cvičné terče pro potrénování přesnosti. Urmo mezitím ještě flirtoval s roztomilou dlouhovláskou, ležérně se opíral o jeden z posilovacích strojů a poměrně dost při své výšce a šíři ramen překážel.

Bylo tedy pravděpodobně nevyhnutelné, že když se kolem něho snažil prosmýknout Duncan McLeary, tak vrazil do Averyho, který se zrovna skláněl pro další terč. Pročež ten přepadl a srazil na zem pod sebe Annabelle.

„Co děláš, ty jelito?" vřískla na něj. „Upadl jsem na tebe," okomentoval situaci, která byla více než zjevná. „Tak slez." „Rád bych. Tak se přestaň vrtět." Stále se pod ním kroutila ve snaze vymanit se.

Sklonil se nad ní a hrozivě jí zavrčel do ucha tak, aby to slyšela jen ona: „Přestaň. Se. Vrtět." Ztuhla. Protože pochopila. Jelikož ucítila, že on pomalu tuhne taky. Akorát trochu jinak. Více...lokálně.

Zvedl se z ní a naštvaně k ní natáhl ruku. Když ji vytáhl do stoje, ocitli se jejich obličeje jen kousek od sebe. „Scottová, jestli jenom cekneš..." „Cek." „Nepokoušej mě." „Je to celkem zábava." „Prostě zmlkni, nebo tě prohodím tím oknem." Sám se zarazil, když si uvědomil, co to vypustil z pusy.

„Co vyvádíš?" zeptal se jí, jelikož viděl, jak nenápadně vykukuje přes parapet. „Zkoumám jak je to vysoko. Jestli mi za to ta sranda stojí." „Ty se mně snad zdáš!" promnul si nevěřícně kořen nosu. „Nezdám, hele." „Au," zařval, když ho štípla.

„Koukám, že se dobře bavíte, milánkové," pronesl žoviálně Urmo, který se zvesela uculoval. „No, v tom případě vás dneska nechám, abyste trénovali spolu. A my tady s Melanií..." mrkl na dlouhovlásku.

„Melissa," napomenula ho dotčeně. „Já vím, jen tě zkouším," zakecával to a zdálo se, že slečna mu to baští. „My se půjdeme někam projít." Nečekal na jejich odpověď, nabídl dámě rámě a se širokým úsměvem si to štrádoval z tréninkové místnosti.

Chvíli za ním nechápavě hleděli a pak si vyměnili pohledy mezi sebou. Tom s povzdechem máchnutím hůlky odlevitoval připravené cvičné terče, vytvořil kolem žíněnky ochranný štít, aby jejich kletby nelítaly mimo vymezený prostor a rezignovaně prohlásil: „Fajn, Scottová, jdeme si to rozdat."

***

„Jak to včera šlo s Annabelle?" vyptával se potměšile Urmo druhý den, kdy zaznamenal na kolegově pažích pár stop po zásazích kletbou. „Měla být zmijozelka. Je to děsná mrcha," bručel Avery.

„Budu se tvářit, že si tvou poznámku neberu osobně. Navíc, ona je možná mrcha, ale děsně chytrá mrcha, proto ten Havraspár. Mimochodem, říká o tobě to samé."

„Že jsem děsná mrcha?" „Ne, že jsi měl patřit do Zmijozelu." „A co si o tom myslíš ty?" „Já, jakožto kovaný haďák na to říkám: Salazar nás chraň před takovýma vejlupkama, jako jste vy dva."

Zjevila se v kanceláři a kromě typické vůně kokosu, broskve a vanilky, na kterou si už za těch několik dní zvykli, kolem sebe šířila ještě něco dalšího. Urmo zavětřil a spočinul očima na poklopu, který měla v rukou. Chřípí se mu rozšířilo a tak tak, že nezačal slintat.

„Dobré ráno," usmála se a lem pomněnkově modrých šatů ses jí zavlnil ve vzduchu, který sem proudil otevřenými dveřmi z chodby. „Koláč? Ovoce z babiččiny zahrady?" odpověděl místo pozdravu Urmo. „Dobré ráno," utrousil Tom a snažil se nevnímat žádnou z vůní, která teď plnila kancelář.

Položila podnos na skříňku, zvětšovacím kouzlem proměnila maličké podšálky v talířky a ukrojila dva kousky. S prvním zamířila k Urmovi, který jen vrněl blahem a vděčně ji pohladil po boku. Druhý položila na okraj Tomova stolu.

„Já si ne..." zkusil ji odmítnout, a když se otočil směrem k talíři s koláčem, skončil obličejem přímo v úrovni jejího bujného výstřihu, jelikož se zrovna skláněla v tak zatraceně nevhodném úhlu. „Třeba později," pokrčila rameny a nechala talíř ležet.

„Nezadav se, ještě je na přidání," pokárala potom Urma, než se usadila ke stolu a chystala se pustit do práce.

„Muíme pobat pán uečení ace," zazněly z jeho směru špatně srozumitelné zvuky. „Rozžvýkat a spolknout. S plnou pusou se nemluví," napomenula ho opět. Polkl, co měl v puse a zopakoval: „Musíme probrat plán večerní akce."

***

„Tohle je nehorázný žrádlo," chrochtal blaženě Urmo při konzumaci minimálně třetího kousku koláče a Tom v duchu sázel, kolik se toho do kolegy ještě vejde, než definitivně praskne. „Přesně jako od babči. Býval bych ti přál její babičku poznat. Chlape, to ti byla famózní osobnost. Taková ta roztomilá stará dáma, vždy perfektně upravená, ze všeho nejvíc asi připomínala zdobenou porcelánovou cukřenku. Klela hůř jak starý námořník - po kom to má to dítě mít, že jo - ale nepoznal jsem laskavějšího člověka s větším srdcem. Je jí věčná škoda. Obdivuju Annabelle, jak statečně to nese. No, aspoň ji zase máme zpátky."

Zarazil se, když ho Tom probodl zkoumavým pohledem. „A do hajzlu, asi jsem řekl víc, než jsem chtěl. Poslouchej, tohle zůstane fakt mezi námi. Belle by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem ti to pověděl. Před rokem odešla, aby se mohla o nemocnou babičku starat. Ta nedávno zemřela, takže proto je Annabelle zpět. Nechce o tom s nikým mluvit. Tak zkus držet jazyk za zuby a ber to jako vysvětlení, proč je teď vznětlivější, drzejší a sprostší, než obvykle."

Průvan, který vznikl, když otevřela dveře do kanceláře, prásknul s oknem, za nímž se nacházel uměle napodobený větrný den, a na kterém měl Tom položený talíř s druhým kouskem jejího domácího koláče. Ten se zřítil k zemi a roztříštil na desítky střepů. Všichni tři nadskočili.

„Podělanej průvan. Omlouvám se," pronesla, když za sebou zavřela. Avery se hned vrhnul pod stůl, aby vyhodil zbytky koláče ze země dřív, než si všimne, že si ukrojil další kousek. V nervozitě se řízl o střep a potlačil syknutí.

Pulírexo, mávla trochu přezíravě hůlkou a odlevitovala jídlo do koše pod jeho stolem. Rychlým Reparem spravila talířek. „Upeču ti nový, jestli ti tak chutná," neodpustila si rýpnutí. „Nedělej si škodu," odbyl ji, když vylezl zahanbeně zpod stolu. Na ty kouzelné formule z jakéhosi důvodu ve zmatku úplně zapomněl.

„Máš zraněnou ruku, ukaž!" všimla si řezné rány od střepu „Nic to není." „Celkem dost to krvácí na takový nic. Zhojím ti to." „Postarám se o sebe sám. Nepotřebuju pomoc," protestoval s prstem strčeným v puse. „Zkus chvíli spolupracovat a nesnaž se ze sebe dělat za každou cenu většího náfuku, než pravděpodobně ve skutečnosti jsi," zavrčela podrážděně.

Urmo protočil panenky. „Tome, ona se fakt výborně vyzná v léčitelství. Nech jí to prosím zahojit, než nám krví zaneřádíš celou kancelář." „Fajn," podal jí ruku a dal si záležet, aby to vyznělo tak, že on se jí o nic neprosil. Annabelle vzala jeho dlaň do své, špičkou hůlky přejela nad říznutím a cosi nesrozumitelně zamumlala.

„Au," ucukl, když ho v ruce nečekaně píchlo, „užíváš si to?" „Ne, a ty?" odpálkovala ho. „Jste jak malý děcka!" zazoufal si nejstarší z kolegů. „On si začal." „Ne ne, ona." Urmo složil obličej do dlaní a zavrtěl hlavou. Vrhli pohled na něho a pak vzájemně na sebe. Oba se ušklíbli.

***

„Připomeň mi, byl taková osina v zadku vždycky?" zeptala se se zájmem Urma, když Tom odešel z kanceláře. Podpírala si bradu dlaněmi a v zamyšlení podvědomě špulila rudě namalované rty.

„On není osina v zadku. Neměl to v životě taky vždycky jednoduchý, tak je celkově trochu odtažitý k lidem. Hodně introvertní a nedůvěřivý. Navíc vy dva jste úplně stejní, oba chytáte na první našlápnutí. Když mu dáš čas a dovolíš si ho víc poznat, tak uvidíš, že je to fakt skvělej chlap. Jen je v některých věcech poněkud...specifický."

„Bezva, takže specifická osina v zadku."

***********************

Dneska jedna kratší na dovysvětlení pozadí. Ale dost bylo tréninku a vzájemného pošťuchování. V příští kapitole už je pošleme taky do akce. Za co jsou placení, ne?