Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 9: Kočičí žrádlo a kočka k sežrání

Přišla mu otevřít v jednoduchých černých šatech, přes které měla květovanou kuchyňskou zástěru, v níž mu připadala nesmírně roztomilá.

„Ahoj, jsi tu na čas," pozdravila ho a ustoupila, aby mohl vejít do předsíně. Odpověděl a vstoupil. Proč se cítil tak nesvůj?

Uchopil ji dvěma prsty za bradu a lehounce ji políbil. Vůně broskví, kokosu a vanilky v něm vzedmula vlnu touhy, protože takhle zblízka ji nasával naposledy v knihovně, když měl Annabelle pod sebou. Poodstoupil a ona mu věnovala okouzlující úsměv.

„Vaříš po mudlovsku?"

„Je to větší relax. Naučila mě to babička. Musela jsem začít vařit dost brzy. Protože táta byl sice skvělý otec, ale mizerný kuchař. A na polévkách z konzervy se permanentně fungovat nedá."

„Voní to obstojně."

„Urmo u mě byl na večeři nesčetněkrát a nikdy si nestěžoval."

Pocítil osten žárlivosti a zatnul pěsti. „Urmo by se svým apetitem sežral i kočičí žrádlo."

„Vole," zamračila se a strčila mu do pusy ochutnat na lžíci.

„Hm," pokývl uznale, „na tohle kočičí žrádlo nemá." Přetáhla ho utěrkou.

„Umýt ruce před večeří," pokynula mu pak ke dřezu.

***

Sundala si zástěru, takže když před něho pokládala talíř něčeho, co rozhodně vonělo i vypadalo bambilionkrát lépe, než kočičí žrádlo, všiml si, že její šaty jsou velmi decentní. Zdálo se, že ho dnes večer nechce svádět. Aspoň ne okatě. Protože byla prostě kočka k sežrání, ať si na sebe vzala cokoli.

Než se pustil do jídla, rozhlédl se okolo sebe. Působilo to tu neskutečně útulně. Něco, co by od Scottové asi úplně nečekal. Směska tradičního a nového, vkusně zkombinované do prostoru, kde se člověk cítil jako doma.

Všimla si jeho pohledu. „Líbí se ti tu?" zeptala se.

„Popravdě jsem si neuměl představit, že zrovna ty budeš bydlet v útulném mudlovském domečku a vařit v květované zástěře. Ale ano, líbí se mi to." Zasmála se.

„Jistě, protože mě obvykle znáš jako sarkastickou mrchu, co má vyjadřovací schopnosti dlaždičouna." Naklonil hlavu a ocenil v duchu její sebereflexi. Většinu času tyhle její vlastnosti nesnášel. Ale někdy, někdy...

„Pusť se do toho, než ti to vystydne," pobídla ho.

***

Sebrala mu talíř, který byl vymetený do posledního kousku, a zamířila s ním do kuchyně. Zvedl se a následoval ji. Složila nádobí do dřezu. Přistoupil k ní zezadu, pohladil ji po pažích a zašeptal jí do ucha: „Bylo to výborné. Děkuju."

„Mám ještě koláč, kdybys chtěl."

Ucítila tlak jeho hrudi na svých zádech a dotek rtů na tváři těsně pod uchem. Otočila se k němu čelem a ovinula mu ruce kolem krku. Sklonil se k ní pomalu a zastavil se těsně u jejího obličeje. Se zavřenýma očima a pootevřenými ústy na něho čekala.

Lehounce se otřel svými rty o její. Vzdychla. Vklouzl jí jazykem dovnitř a ona perfektně spolupracovala. Potlačil v sobě nutkání udělat jí to hned tady na lince.

„Myslím, že bych si místo dezertu dal radši tebe," přiznal jí.

***

Odvedla ho do ložnice v patře. Stáli proti sobě, trochu rozechvělí. Vzal její tvář do dlaní a ona obemkla své prsty kolem jeho předloktí. Vtiskl jí lehký polibek, opřel se čelem o její a zavřel oči.