Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 25: Rány na duši

Nakonec došla k závěru, že s ním odjede. Zaprvé proto, že bude lepší si dopřát chvíli klidu bez Toma, než oba trochu vychladnou. Zadruhé neměla dovolenou, ani nepamatuje a vážně by jí nejspíš prospěla. A zatřetí, Draco Malfoy. Představa, že s tímhle mužem stráví pár dní a nocí ji lákala.

Ano, někomu by se mohlo zdát, že příliš rychle skočila do náruče jinému. Ale jí to připadalo jako návrat do klidného přístavu. Do něčeho, co bývalo důvěrně známé a bezpečné. K muži, který byl ochranářský, ale ne majetnický. K někomu, kdo při ní stál, když jí bylo nejhůř. A při kom stála ona.

Jistě, neměli spolu tenkrát vztah v tom pravém slova smyslu. Nebyl čas a prostor pro lásku, protože v tu dobu oba řešili své osobní krize. Jenže možná právě to, že tu byli pro sebe navzájem ve svých nejhorších chvílích a ustáli to, aniž by si na sebe dělali jakékoli nároky, mezi nimi vytvořilo speciální pouto.

Spinnetovou trochu překvapilo, když ji požádala o dovolenou tak narychlo. Na druhou stranu, kromě těch dvou dnů po Urmově úmrtí, kdy jí volno vlastně nakázala, ji Annabelle nikdy o uvolnění z práce nepožádala.

Navíc, Spinnetová byla kromě Toma a Ophélie Averyových jediným dalším člověkem, který věděl, co Annabelle provedl před nedávnem Aquilus a už tenkrát ji udivilo, že si nechce vzít čas na vzpamatování a raději chodí do práce nadopovaná léčivými lektvary.

A to ještě neznala celé pozadí, protože detail týkající se vzájemného vztahu jejích dvou podřízených záměrně vynechali. Tudíž došla k závěru, že to děvče si teď volno zaslouží.

***

Draco vytušil, že oba potřebují klid. Statek na samotě, uprostřed vinic a polí, ke kterému vedla ze vsi jediná cesta lemovaná cypřiši, byl to pravé místo, kam se spolu uchýlit.

Slíbil jí, že kromě pár jednání, která potřeboval absolvovat, se bude věnovat jí. Že budou dělat cokoli, co bude chtít. A ona zjistila, že vlastně chce hrozně málo. A přitom možná hrozně moc. Být chvíli v klidu. Zotavit se ze všech ran na duši, které za poslední měsíce utržila.

Překvapilo ji, co stačilo jemu. Sedět vedle ní, pozorovat ji přes okraj novin, které si četl a věnovat jí úsměv, když ho při tom nachytala. Nekonečně dlouho snídat. Ruku v ruce se pomalu procházet malebnou místní krajinou. Dlouze se loučit, když odcházel za obchodem a ubezpečoval ji, že se vrátí co nejdříve.

Povídat si o všem, co je napadlo. Nebo prostě jen mlčet v tichém souznění. Čeho mu rozhodně málo nestačilo, byl sex. Nemohl se jí po té dlouhé pauze nabažit. Milovali se ráno, večer, na louce během procházky a jednou ji dokonce vzbudil uprostřed noci. Než stačila pořádně otevřít oči, už ho měla v sobě.

Ráno po takhle divoké noci se probudil a zjistil, že s ní něco není v pořádku. Poznal to. Vzpomněl si na tyhle její stavy. Znal je z dřívějška.

Z těch výjimečných, vzácných rán, kdy u něho mohla zůstat přes noc, když měla třeba zrovna babičku v nemocnici a nemusela být doma. Ten její neklid, neschopnost se pohnout, zrychlený tep, snahu ovládnout to dechem.

Přitiskl se k jejím zádům, objal ji zezadu a jednou rukou jí trochu zatlačil na hrudník, protože věděl, že tenhle tlak ji uklidňuje. Políbil ji do vlasů a zašeptal jí do ucha: „Je to dobré. Dýchej. Jsem tu s tebou. Jsi v bezpečí. Jen dýchej."

Nepodařilo se jí potlačit tiché vzlyknutí. Přitiskl ji silněji.

„Co se děje? Chceš mi to říct?"

Nechtěla. Ale potřebovala. Potřebovala to udělat teď, když se mu u toho nebude dívat do očí.

Řekla mu o věži. O tom, co jí prováděl Aquilus. Jak ji ten maniak mučil. Jak se jí to vrací ve snech a děsí v ránech. Draco mlčel se zatnutými čelistmi. Nechal ji mluvit. Jen cítila, jak jeho tělo napíná a svírá ji v náruči ještě pevněji.