Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 18: Dohoda

„Ach, Shafiqu, rád tě opět vidím. Posaď se," vyzval Aquilus Avery svého hosta, který se neklidně ošíval. „Co jsi jak na trní? Uvolni se trochu. Však mám pro tebe dobré zprávy. Lektvar pro tvou ženu by mohl být už zítra hotový. A vypadá to více než slibně."

Druhému muži přelétl po obličeji úlevný výraz.

„Děkuji, Aquilusi, jsem ti tolik zavázán. Ani nevíš, jak."

„Ale jistě, že vím," ušklíbl se s jistou samolibostí hostitel, zatímco bubnoval prsty do područky svého křesla.

„A proto je taky čas na finální vyrovnání. Stačí, když mi dodáš ještě těchto pár informací," přisunul Avery snědému kouzelníkovi pergamen po desce stolu z těžkého masivu, „a brzy se zase můžeme těšit z Astřina zdraví."

Návštěvník natáhl ruku, přečetl si seznam a zbledl.

„Ale tyhle informace já nemám a ani se k nim nemůžu na Odboru záhad dostat. Tohle nespadá pod naši kompetenci," polkl.

„No, no, no. Zdá se, že ti na zdraví vlastní manželky až zas tak moc nezáleží," zavrtěl zklamaně hlavou černovlasý kouzelník. „Ubohá Astra. A to už jsme byli tak blízko úspěchu," povzdechl si falešně ustaraně.

Schafiq si chvíli zoufale mnul bradku a bylo jasné, že mu v hlavě víří tisíce myšlenek.

„Asi vím, kdo je s největší pravděpodobností má. Ustanovili na ministerstvu speciální tým, který by se tímto druhem věcí mohl zabývat..."

„Jmenuj," přerušil ho netrpělivým mávnutím ruky Avery starší a Schafiq spustil.

U posledního jména ho Aquilus zastavil a v očích se mu mihl temný stín.

„Myslím, že můžeme uzavřít dohodu. Když mi sem tuhle osobu zítra přivedeš, odejdeš hezky zvesela s lektvarem. A já už si to z ní sám vytáhnu nitrozpytem. Nebo jakkoli bude potřeba."

Vousatý čaroděj na sucho polkl.

„Ale to přeci nejde. Jak bych..."

„Proč to nikdy nemůže jít po dobrém," povzdychl si Avery. Imperio.

***

Avery mladší byl opět v mizerné náladě. Tak, jako poslední dny ostatně pořád. Několik nocí po sobě prakticky nespal, protože ho mučily a zmítaly jím noční můry. A tak se často raději snažil vůbec neusnout, dokud nad ránem obvykle nepodlehl vysílením alespoň na pár hodin neklidnému spánku. Kopnul do sebe lahvičku životabudiče, který ho vždy na chvíli probral a udržoval ho alespoň na oko funkčního.

Očima přeměřil hromadu pergamenů, která se mu mezitím nakupila na stole. Za pár dní mu nastoupí nový kolega, tak ať s tím pohne. Zívl, promnul si oči a došel k závěru, že práce by ho mohla alespoň trochu rozptýlit a přesměrovat jeho myšlenky jinam.

Zrovna se natáhl po prvním svitku, když se dveře jeho kanceláře bez varování dokořán rozrazily a on automaticky sáhl po hůlce.

„Ty vole, tady taky není?" rozhlížel se pátravě po kanceláři Dominic Donovan a neváhal pro jistotu nakouknout i za dveře. „No kde zatraceně může být?" drbal se zmateně na hlavě.

„Dobré ráno," pozdravil ho důrazně Tom.

„Jo, jo, dobré," máchal omluvně rukou Donovan a stále očima slídil po místnosti.

„Hraješ s někým na schovávanou?"

„Asi se Scottovou. Ta holka nemívá ve zvyku nedostavit se a nedat o sobě vědět. Pokud se teda neroztejká nad nějakou havětí dole ve zvěřinci a nezapomene se u toho. Ale u McNaira už jsem byl a taky ji neviděl."