Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 29: Tým pro zvláštní akce

Chodila domů poslední dny pozdě a naprosto vyčerpaná. Dickie do ní vyčítavě drcla hlavičkou. Všimla si, že mističky s krmením i vodou má čerstvě doplněné. Skvěle, takže už si dokázala vycvičit i jejího nového partnera. Dělala svému jménu čest.

„Šikovná Diktátorka," pohladila ji a šelmička zapředla.

Sotva se vyvlekla do patra, políbila na rty Draca, který už ležel v posteli jen ve spodním prádle a četl si knihu. Začala se svlékat. Odkráčela do koupelny a za chvíli slyšel proud vody narážející na její tělo.

Odlevitoval na židli hromádku oblečení, jež po ní zůstala ležet na zemi a kterou už neměla sílu uklidit. Voda se po několika minutách zastavila, Annabelle vyšla z koupelny a přes chodbu zamířila do ložnice. Ani se neobtěžovala balit se do osušky. Vstoupila se sušícím kouzlem namířeným na své vlnité kadeře.

„Jsi krásná," pronesl obdivně.

Unaveně se usmála. Natáhla se po jeho tričku, ve kterém ráda spávala.

„Zůstaň takhle," poprosil ji.

„Draco, jsem hrozně utahaná," zakňourala, ale triko si nevzala a vklouzla rovnou pod přikrývku k němu. Ustlala si hlavou na jeho rameni, pohladila ho po vlasech a sjížděla rukou po jeho tváři, krku, rameni, až se zastavila na hrudníku a tam zůstala.

„V poslední době moc pracuješ," konstatoval, odložil knihu a snažil se, aby v jeho hlase nebyl ani náznak výčitky.

„Já vím," povzdychla si, „slibuju, že až tohle bude za mnou, tak budu chodit domů dřív a najdu si na nás víc času."

„Co až bude za tebou?" vzbudila jeho pozornost.

„Miláčku, víš, že o tomhle nemůžu mluvit. Teď jen na pár dní odjedu a pak už se ti opravdu budu věnovat."

„Na pár dnů?"

„Tak dva, maximálně tři, když všechno dobře půjde."

Nadzdvihl hlavu, aby na ni lépe viděl.

„Jak když všechno dobře půjde?"

Vzdychla. Zrovna jemu, který po druhé kouzelnické válce několik podobných misí absolvoval, nebude vysvětlovat, co všechno nemusí jít dobře. Ostatně mu ani nemůže vysvětlovat nic ohledně téhle záležitosti.

Zavrtala se do jeho náruče.

„Půjde to dobře," pronesla a dávala si záležet, aby to znělo přesvědčivě.

Připravovali se tak dlouho a důkladně. Monitorovali vývoj situace už několik měsíců. Tušili, že se tam něco pravděpodobně zvrtne. Spolupracovali i s mudlovským týmem.

Byly chvíle, kdy se je ostatní snažili uklidnit, že to přeci nebude tak zlé. Že eskalace by nebyla v ničím zájmu. A nakonec přeci. Teď je čas dostat jejich lidi, jejich spolupracovníky a agenty do bezpečí. Mají vše nastudované, natrénované, musí to jít dobře.

„Kdy odjíždíš?"

„Pozítří. Mám říct Mildred, nebo se prosím mezitím postaráš o Dickie?" Srdce se mu na chvíli zastavilo. „Jistě. A ty pojď blíž," vybídl ji a nadzdvihl si ji nad sebe tak, že teď na něm ležela skoro celá. Potřeboval ji cítit u sebe, jak nejvíc to šlo.

Hladil ji po zádech, tiskl ji k sobě, a když zabořil prsty do jejích vlasů, zašeptal: „Miluju tě."

„Miluju tě, Draco," odpověděla mu. Najednou jí to šlo přes rty zcela přirozeně. Asi proto, že to šlo přímo od srdce. Zarazil se, přetočil ji pod sebe a odhrnul jí kadeře z obličeje.