Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 5: Příliš otázek

Thomas Avery nabručeně kráčel prakticky prázdnou knihovnou. Jistě, kdo normální by tu taky v pátek odpoledne vysedával, že? Knihovna ministerstva byla snad ještě rozsáhlejší, než ta bradavická.

Nějakou dobu mu tak trvalo, než dorazil do oddělení, kam potřeboval. Za neustálého mrmlání zahnul mezi vysoké regály s knihami. Pročež nadskočil, když zjistil, že u jednoho ze stolů úplně vzadu někdo sedí.

„Čau, Avery," pozdravila ho tmavovláska a našpulila zamyšleně rudě nalíčenou pusu. Asi ji překvapilo stejně jako jeho, že tu není sama. Víc ji ale nejspíš nezajímal, protože sklonila oči zpět ke knihám, nad kterými seděla a z nichž si něco vypisovala na papíry.

Ano, Annabelle Scottová dávala před pergamenem a brky přednost papíru a propisce, nejlépe té s mnoha barevnými náplněmi. Vedle sebe měla navíc zapnutý i mudlovský notebook.

Tom si povzdechl, možná přehnaně nahlas a pak se rozhodl, že ji bude taky ignorovat. Ze všech uliček mezi regály si ona musí vybrat zrovna tu, do které měl namířeno taky. Začal pátrat v policích po knihách, které nutně potřeboval.

Zatraceně, kde jsou? Přešel k druhému regálu, ale ani tady na ně nenarazil. Proto se vrátil k tomu původnímu a už dost naštvaně začal některé knihy vytahovat a nakukoval za ně, zda nepřekrývají ty, které hledá. „To je šlendrián," zamrmlal si pro sebe.

„Avery, budeš tu prudit ještě dlouho?" otázala se ho tmavovlasá kolegyně. „To teda asi budu, protože knihy, které tu mají být, tu prostě nejsou!" sjel ji pohledem. Pak mu oči potemněly, když zrakem padl na její stůl.

„Tak já je tu hledám jak debil..." „A proč je nezkusíš hledat jako normální člověk?" přerušila ho neurvale.

Zamračil se a ukázal prstem na stoh publikací, který se kupil před ní. „Já ty knihy potřebuju!" „To já taky," namítla a ochranitelsky si je přitáhla k sobě. „Rozhodně ne tolik, jako já." „Tím bych si nebyla tak jistá."

Postavil se těsně vedle ní, levou rukou sevřel opěradlo její židle a pravou položil na kraj stolu, takže se nad ní teď skláněl a cedil mezi zuby: „Ohrožuješ moji misi, Scottová."

„Misi?" rozšířily se jí oči překvapením. O půl kroku couvnul a hodil pohledem na obrazovku notebooku, na kterém byla otevřená zpráva z nějakých novin a týkala se vypálených budov v mudlovské vsi.

„Scottová, co to tu provádíš?" zeptal se jí podezíravě. „Zajímám se ve svém volném čase o ty údajné dračí útoky. To se nesmí?" „Ne, když mi tím narušuješ moji..." „Misi?" skočila mu opět se zvědavými jiskřičkami v očích do řeči. Promnul si zoufale kořen nosu. „Misi, do které ti nic není," upřesnil šeptem.

„Ohledně těch dračích útoků? Já chci taky!" Zacpal jí neurvale pusu dlaní. Dobře, tohle asi trochu posral a jeho tajná mise už moc tajná není. Rozhlédl se ostražitě po knihovně, ale očividně nebyl v dosahu nikdo, kdo by je mohl slyšet.

„Scottová, já tě prosím, dej mi ty knihy. Potřebuju je přes víkend prostudovat," doslova drtil mezi zuby a odtáhl svou ruku stranou.

„Páni, ty musíš být hodně zoufalý, když mě prosíš," vypískla tiše. „Akorát přes víkend nemáš šanci to stihnout. Já už nad tím sedím od toho prvního útoku. Na," podala mu štos papírů popsaných barevným písmem, „tohle by ti jako výcuc mohlo stačit."

Nevěřícně přeskakoval pohledem z podávaných papírů na její tvář a pak zabořil obličej do dlaní. „Nemohla by ses prostě přestat angažovat ve věcech, do kterých ti nic..."