Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 11: Košťata

„Nechtěla by ses jít zítra odpoledne proletět?"

Překvapeně na něho vyvalila oči. To ji jako zve na rande?

„Měl jsem pocit, že tě to vždycky bavilo. Chtěl jsem ti ukázat jedno místo...nevadí," odvětil a stěží potlačoval zklamaný tón v hlase, když hned neodpověděla.

„Ráda," přerušila ho rychle.

Potěšeně se usmál. „Bezva. Sejdeme se na střeše? Ve čtyři?"

„Budu tam," kývla.

„Pořádně se obleč," poradil jí ještě.

Čekala na něho, ležérně opřená o koště, černé džíny, boty nad kolena, koženou bundu. Vlasy vyčesané do jakéhosi vysokého, poloupraveného drdolu. Usmála se rudě nalíčenými rty, když si všimla, jak si ji prohlíží.

Pečlivě se rozhlédl, zda je nikdo nemůže vidět, chytil ji volnou rukou kolem pasu a pak ji hladově políbil.

„Vypadáš vražedně dobře," pochválil ji. „

Kam poletíme?" zeptala se ho.

„Nechej se překvapit," odpověděl jí a naskočil na koště. Přehodila nohu přes rukojeť a nasadila si sluneční brýle, které do té doby měla ve vlasech.

„Kdybys mi nestačila, dej vědět."

„Pche, tobě natrhnu hábit, kdykoli si vzpomenu," ušklíbla se. Vzlétli.

Chvíli ji pokoušel, ale když viděl, že se ho opravdu drží a v pohodě mu stíhá, zpomalil na příjemnou cestovní rychlost, aby mohli letět bok po boku.

Nenápadně si ho prohlížela. Slušelo mu to a s koštětem to očividně uměl. Vítr mu cuchal světlé vlasy a sluneční paprsky si pohrávaly s upraveným strništěm na tváři. Ucukla zrakem, když se na ni podíval.

„Budeme klesat," upozornil ji a v koutcích úst mu zaškubal úsměv, protože si jejího pohledu musel všimnout.

Přistáli v sadu, kterým protékal potok. Vzadu zaznamenala dům porostlý břečťanem. Trochu znejistěla, zda tu mohou být. Cítil její rozpaky.

„Jedno z letních sídel mých rodičů," máchl rukou kolem sebe.

„Aha."

„Neboj, nejsou tu," uklidnil ji. Trochu se ošila a pak následovala jeho příkladu a opřela si koště o jednu z jabloní. Natáhl k ní ruku.

„Pojď, projdeme se." Přijala jeho dlaň a propletli si prsty.

Kráčeli měkkou trávou podél potoka. Najednou se mu vytrhla a doběhla ke břehu, na kterém se rozprostíral koberec bleděmodrých kvítků.

„Jé, koukej, pomněnky! Ty mám nejraději." Sklonil se, utrhl jeden stonek a podal jí ho. Usmála se a točila jím mezi prsty.

„Pamatuji si na profesora Longbottoma," zamyslela se, „jak nám říkal, že dostat od někoho pomněnku je vzácnost, protože to obvykle značí plachého tajného ctitele. A taky, že nám tahle kytička..."

„...připomíná malé a jednoduché věci, na které nemáme v životě zapomenout a dodává nám vnitřní sílu," dokončil za ni, zatím co stál zády k ní a házel kamínky do potoka.

„Tome," vydechla v náhlém poznání, „to jsi byl ty, kdo mi v prvním ročníku dal tu kytku na učebnici?" Přikývl, ale neotočil se na ni. Připadal si kvůli tomu nepřímému přiznání hloupě.

Přistoupila k němu, objala ho zezadu kolem pasu, přitiskla se k němu a položila mu tvář na záda. „Nosila jsem ji v knihách po zbytek studií. Bylo to to nejhezčí gesto, které pro mě někdo udělal, když táta umřel."