Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 6: Předsudky

Vysedávali nad ranní kávou tentokrát u nich v kanceláři. „Hele, Avery, já mám takovou teorii. Ber mě s rezervou, je to jen nápad," ošívala se.

„Ale to, jak se ten drak chová...Rozuměj, draci obvykle nebývají nejostřejší tužky v penále, ale nejsou většinou zákeřní. Jsou to zvířata a jednají impulzivně. Útočí spíš v sebeobraně nebo z hladu...

Ale tenhle, jak jsi říkal, nikoho nesežral...ani na něj nikdo předtím neútočil a nijak ho neohrožoval...aspoň z toho, co víme. To jeho chování je takové vypočítavé, účelné...Skoro jako je pozorovatelné u lidí, když se mstí...

No zkrátka, napadlo tě, že by třeba mohl existovat nějaký zvěromág, co se dokáže proměnit v draka?"

Chvíli na ni zíral s otevřenou pusou, jak mu to v mozku pracovalo, a dílky skládačky zapadaly do sebe. „Ty jseš..." „Magor?" „Geniální."

„Teoreticky, všichni zvěromágové by měli být povinně registrovaní na ministerstvu, ne?" „To jsi řekla správně, teoreticky," ušklíbl se.

Povzdychla si. No dobře, kdyby se uměla přeměňovat v draka, fakt by si to zvesela naklusala na ministerstvo a nahlásila se? Fajn, tak ona možná ano. Blbec poctivá. „Stejně, musíme se podívat do těch seznamů. Určitě tu na ministerstvu jsou."

„Ale o víkendu tu nesedí nikdo, kdo by nás k nim pustil, ne?" Pokrčila rameny a vyšla na chodbu. On ji mlčky následoval.

Zastavili se před jednou z kanceláří v oddělení nepatřičného užívání kouzel. Annabelle zkusmo zaklepala, i když jí bylo jasné, že nikdo neotevře. Spíše ze zvyku, než že by očekávala kladný výsledek, zkusila ještě alohomora.

Nic, jistě. Jedinou reakcí bylo otrávené zavrčení muže podřimujícího na obrazu vedle dveří. „Něco mě napadlo," pronesla a vydala se chodbou dál. Opět se na nic neptal a jen za ní vykračoval.

Došli pod hlavní portrét Lery Macmillanové, která dceři věnovala příjemný, i když překvapený pohled. Poté střelila očima po jejím doprovodu a úsměv se jí lehce vytratil, když poznala, čí syn to je.

Annabelle chvíli nervózně přešlapovala na místě. Matka se na ni povzbudivě usmála: „Copak, holčičko?"

„Potřebovala bych se dostat k seznamu registrovaných zvěromágů. A fakt to spěchá. Mohla bys nám s tím nějak pomoci, prosím?" loupla prosebným pohledem po mladé blondýnce na obraze.

Ta nadzvedla obočí, ale asi vycítila, že nemá smysl se moc vyptávat na důvody. Ostatně, už to, že za ní její dcera přišla a ještě o víkendu, vypovídá asi něco o naléhavosti.

„Počkejte na mne před kanceláří pro registraci, zkusím něco vymyslet," prohlásila a zmizela ze svého obrazu.

Stáli znovu přede dveřmi, za nimiž se nyní ozýval hovor, a zdálo se, že jeden z hlasů patří Leře Macmillanové. Následně sebou trhli, protože dveře se pootevřely. To proto, že někdejší náměstek Willbury na portrétu vedle nich vyslovil heslo.

Vstoupili dovnitř a všimli si, že Lera se na ně dívá z jednoho ze svých obrazů, který visel i zde v kanceláři. Annabelle se pod ním zastavila. „Díky...mami."

Žena na obraze přikývla. „Možná by ses za mnou mohla občas zastavit. Jen tak," dodala směrem ke své dceři a ta trochu provinile kývla na souhlas. Poté její matka rám obrazu opustila.

Rozhlédli se po místnosti, načež Annabelle prostě vytáhla hůlku a zkusila accio registr zvěromágů. K překvapení obou jí v ruce přistál relativně tenký svazek.