Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 8: Ztichlá knihovna

V kanceláři ji nezastihl. Ani v jejich, ani v té u Dédéček. Záznamy v docházce ale ukazovaly, že je pořád na ministerstvu. Našel ji dle očekávání v knihovně.

Seděla v nejtmavší zadní části a hlavu měla skloněnou nad knihou, kterou četla jen za přispění zlatavého světla stolní lampy a monitoru toho mudlovského počítače. Vypadala bledší, než normálně. Unavenější.

Vlasy stažené do elegantního drdolu usazeného v týle. Zachumlaná do tenkého béžového svetru. Ve skládané sukni a nadkolenkách mu připomínala studentská léta v Bradavicích. Podivná směska uličnice a elegantní dámy, která vycházela v jejím podání kupodivu zatraceně dobře.

Stál neslyšně opřený o roh vysokého regálu s knihami. Dělalo mu dobře, že není viděn a přitom může pozorovat. Dopřál si ještě pár vteřin, než ji oslovil lehce zastřeným hlasem: „Scottová."

Trhla sebou a automaticky sáhla po hůlce, která ležela vedle její ruky. Chvíli na něho upírala safírové oči rozšířené úlekem i překvapením.

„Do hajzlu, žiješ" ulevila si, když se ve zlomku vteřiny vzpamatovala a prudce vyskočila ze židle na vzdálenějším konci stolu, jež odpověděla zavrzáním.

„To si stěžuješ, nebo máš radost?" ušklíbl se. Udělala několik rychlých kroků jeho směrem, a spíš automaticky natáhla paže k jeho hrudníku a tváři. Aby je zase rychle stáhla zpět, než se ho vůbec stačila dotknout. Přejela ho očima od hlavy k patě a zaznamenala ke své úlevě jen pár šrámů.

„Jak...jak to šlo? Kdy...ses vrátil?" Do prdele, má potřebu se takhle trapně zakoktávat?

„Relativně dobře. Dneska. A jsem v pohodě," shrnul v pár slovech, když si všiml jejího zkoumavého pohledu.

„A drak?"

„Zvěromág. Ten není moc v pohodě."

„Takže jsi...co, jak?" Začni se vyjadřovat jako inteligent, Scottová.

„Později," přerušil ji a nevybíravě sevřel její tvář ve svých dlaních, aby jí vtiskl polibek.

Přiměl ji couvnout zpět ke stolu, dokud do něho nenarazila. Aniž by ji přestal líbat, sjel rukama k jejímu pasu a vyzdvihl ji na psací desku. Vnutil se mezi její kolena. Zaznamenal, že si ho přitáhla blíž. A vzápětí taky ucítil, jak ho praštila do ramene. Znepokojeně se od ní odtáhl a věnoval jí ublížený pohled.

„Nemohl jsi za ten týden poslat aspoň jednoho patrona, nebo přiblblou sovu? Málem jsem umřela strachy, ty pako."

S pouhým pakem z toho vyvázl ještě docela dobře. Vsadil by se, že kdyby zalovila hlouběji ve svém peprném slovníku, určitě by se mu dostalo mnohem šťavnatějšího počastování.

„Já taky, Scottová, já taky," zašeptal těsně u jejích úst.

Políbil ji znovu. Mnohem pomaleji a hlouběji. Byl naživu. A byl naživu díky její pomoci.

Cítil, jak mu jednou rukou zajela do špinavě blonďatých vlasů a druhou opřela o jeho hruď. Sjel jí rty po krku a rukama bloudil po jejím těle. Pomalu, obezřetně. Nechtěl nic uspěchat, ale když pohladil kůži na jejím stehně, která se odhalila mezi sukní a nadkolenkou, začal ztrácet rozvahu. Merlin mu pomoz, ale tohle se nedá vydržet.

Annabelle sebou škubla a lehce nadskočila. Chtěl ruku odtáhnout, ale přidržela mu ji na místě. Zajel tedy hlouběji pod její sukni a ona zalapala po dechu. Druhou rukou ji podepřel mezi lopatkami a pomalu ji pokládal na stůl.