Potomci Bradavic: Nová generace (Harry Potter fanfiction)

Kapitola 7: Závan minulosti

„Scottová. Tohle reálně nemáme šanci všechno stihnout. Myslím, že bys měla jít domů a prospat se." „A já myslím, že bys měl zmlknout a nechat mě dělat, co považuju za správné," odporovala mu, ale tentokrát to znělo nějak...laskavěji?

Byl nedělní večer a on s ní strávil skoro celý víkend. Měl příležitost ji poznat i z jiného úhlu. Byla chytrá. Fakt moc chytrá. Vytrvalá a odhodlaná. Plná nápadů. Akční a ochotná. Připravená mu pomoci bez ohledu na vlastní čas a pohodlí. Jenže, stejně to mezi nimi nemůže nic změnit.

Teď, vytanulo mu najednou na mysli. Teď je ta správná chvíle, aby se zeptal a konečně dostal tu odpověď, kterou už stejně celé roky zná. Jen ho její přístup v posledních hodinách a dnech totálně zmátl. Skláněla se nad knihou, cosi si zapsala a pak pokračovala ve čtení.

„Nenávidíš mě, Scottová?" vybalil na ni. Zvedla hlavu od knihy a zmateně se na něj podívala, jako by mu snad špatně rozuměla.

V první chvíli ji napadlo opáčit něco sarkastického ve stylu Jasně, nenávidím tě tak hrozně moc, že si už druhý den můžu mozek zavařit, abych přišla na způsob, kterým zabránit ohnivému drakovi, aby tě sprovodil ze světa nějakým originálně trýznivým stylem.

Povzdechla si a zvolila jednoduchou, zato zcela upřímnou odpověď. „Nevidím k tomu jediný důvod," sklonila hlavu zpět ke knize s nechápavým pokrčením ramen. Tohle nebyla ta odpověď, kterou čekal.

„Myslel jsem kvůli tomu, co můj otec provedl tvé matce." Podepřela si bradu rukou a dlouze se na něj zahleděla. Našpulila rty. Očividně o formulaci odpovědi přemýšlela.

„Nemůžeš za to, kdo je tvůj otec a co Leře udělal." Všiml si, že nepoužila slovo matka, ale zvolila její křestní jméno. „Tedy, pokud jeho počínání neschvaluješ," pozvedla tázavě jedno obočí.

„Vlastně jsem se za to celý život styděl," přiznal rozpačitě.

„Tak vidíš," pokrčila opět rameny a stočila oči k textu. Nadechl se.

„To mi chceš říct, že už od bradavických dob kolem tebe našlapuju s největší opatrností zcela zbytečně?"

 „Takový kus vola aby pohledal, Avery," konstatovala se zavrtěním hlavy, aniž by odtrhla zrak od knihy.

***

Přinutila je oba se zvednout na chvíli od hald svazků, pergamenů a papírů a najíst se. Seděli venku v čím dál větším šeru na lavičce, zahalení do hábitů a ukusovali krůtí sendviče s okurkou, které pro ně připravila.

„Ty, Avery, tohle téma našich rodičů..." Zaznamenala, jak přestal kousat a celé tělo mu napjatě ztuhlo.

„Nevím, jak k tomu přistupuješ ty, ale mě to většinou dost otravovalo a bylo na obtíž, než že bych se tím chtěla nějak zabývat a připomínat si to. Já chápu, že to pro hodně lidí byla zajímavá historka a tak. Moje matka byla ostatně i díky tomu trochu celebrita, ačkoli ve stínu hrdinů z bitvy o Bradavice to naštěstí trochu zanikalo."

Prokřupnula si zatuhlý krk na obě strany. „Ale když se to týká přímo tebe, tak to zas tak moc příjemný není a nechceš poslouchat furt dokola, jak se fakt kurevsky podobáš svý matce, jak byla statečná a kolik toho dokázala, co si vytrpěla...bla bla bla. Narovinu, nepopírám, její činy si asi zaslouží, aby se k ní vzhlíželo jak k nějaké hrdince, ale to se dělá snáz, když jsi cizí. I když, pro mě vlastně Lera je cizí."

Nepatrně natočil hlavu jejím směrem, ale pohlédnout na ni se neodvážil.

„Hele, bylo mi tři a půl, když ji zabili. V podstatě si ji nepamatuju. Stejnak permanentně nebyla doma. Vždycky měla na práci něco důležitějšího. Něco prospěšnějšího. Něco, co bylo větší než ona sama a než její rodina. Obdivuju svého tátu, že to s ní vydržel, protože se kvůli ní vzdal úplně všeho a ona mu oplácela jen svou zaneprázdněností. V podstatě mě vychoval on a vůbec se mu nedivím, že když umřela, tak mě prostě držel stranou od všeho kouzelnického a chtěl pro nás normální mudlovský život."